Kanadou na kole - 87.den - Irské Pugawash..

mi dává „dobré ráno“ v místní úžasné kavárně. Sedím s místními lidmi a ti mi nezapomínají permanentně připomínat, že jsou sice Kanaďané, ovšem navždy srdcem „Irish“.. Dokonce i názvy ulic si nechali v irštině. Vzít kytaru a zahrát jim Sunday bloody Sunday – asi by mi dali k obědu nejlepšího humra.

Pavel Kadlíček

Ostatně, sníst humra je jeden z mých cílů v těchto končinách. Nikde na světě není lepší, nikde na světě tak velký a tak laciný… no laciný, jak se to vezme. Moje knížka hlásá jasně „musíš to udělat“.. no kamarád z předvčerejška říkal „nedělej to! Pokud nemáš rád mořské jídlo“.. No, jak mám vědět, jestli mám rád mořské jídlo? Jsou rybí prsty z konsumu „mořské jídlo? Knížka mi přesně popisuje, jak mám postupovat…. Pokud tedy do toho půjdu, budu první strávník v restauraci, co bude mít před sebou otevřený návod na pojídání humra a na talíři neskutečný brajgl. Ale zkusit to musím, neboť musím vyzkoušet něco nového. V časopise Nový Domov o mě, jak jsem si vesele přečetl, napsala paní Věra „tělo bez jediného gramu tuku“… Tak to mě pobavilo, neboť to nebylo tělo bez tuku.. paní Věro .. to byl HLAD! A na hlad proto sežeru humra ať to stojí – co to stojí (do šesti dolarů).

Sedím tedy v kavárně s výhledem na vypuštěný oceán a musím konstatovat, že mne bolí tělo. Mám za sebou dalších tisíc kilometrů zvládnutých během týdne. Tři etapy za sebou po 160 km plné zátěže v tomhle vedru, které tu panuje, daly zabrat. Včera jsem dokonce při sjezdu z kopce dostal do žeber velikou mouchou. Nemyslete, že je to jen tak. Moucha se mnou v klidu udržuje rychlost 30 km/h a pak zmizne… to znamená, že padesátku klidně udělá.. Ve chvíli, kdy se takhle rozjetí potkáme a ona je třeba zapovídaná … nevidí mě .. má padesát na tachometru a já proti ní třicet … ve chvíli nárazu mám co dělat, aby mne neshodila ze sedla .. Zůstane mi po ní jen tečka na břiše … popřípadě pyl, což vím, že jsem právě katapultoval včelu a ta si na mně nechala nasbíraný košíček .. Od dob Ontaria se do mé cesty navrátil „třaskálek“. Je to něco jako motýl a sršeň v jednom … no když letí, tak mu u zadečku něco třaská … a lupe .. a cvrká, což si myslím, že je asi parostroj na vábení samiček. Naštěstí nemusíme v lidském rodě vábit samičky třaskáním zadečku … ačkoliv .. A tak se mi vrátil třaskálek – což je název, který jsem mu dal já. Zní vábně a básnicky a miluji češtinu za takovou zvukomalebnost, jakou může být třeba onen „třaskálek“ . Věřím, že v němčině se totiž jmenuje „grosse hohenfliege“ a ve finštině „truumnen gryigen“ .. Chci jen říci, že jestli se potkám z kopce s třaskálkem, bude po mě, neboť tenhle poddruh slona mi urazí hlavu a ještě si zatřaská u prdelky…

více info o cestě na www.canadabike.cz