Jižní Amerikou na kole - 31.den - Neprožil jsem zrovna klidnou noc

Villaricca, díky své poloze u jezera nalákala tisíce dětských parchantů i s rodiči a všichni měli v plánu dělat prázdninový bordel. Uniknul jsem tomu na předem vyhlédnutou louku 5 kilometrů za městem. Bohužel si tento únik naplánovala i hippie squadra, která tam měla již postavené tři stany. Naštěstí byli již tak pod obraz, že mne pravděpodobně považovali za pochodující strom, neboť jen mžourali a padali ze židlí.

Kolem třetí ranní mne zase probudil křik, řev a ze svého pahorku jsem sledoval divadlo, kterak se navrátilci z diskotéky honí po louce, snaží se navzájem si nafackovat a jejich společné děvče jim to vyvrací..., dokud nezvrací. Vlastně takový klasický celosvětový sport. Naštěstí se vše odehrávalo z dosahu mého apartmánu a já nemusel být vtažen do děje. Co mě ovšem vyvedlo z míry byla třetí hodina ranní, kdy kolem mého otevřeného stanu proběhnul pes, za chvíli druhý a když sem vylezl po čtyřech ven ze stanu, málem mě srazil třetí.. a tak to šlo asi dvě minuty. Poznával jsem některé psy z města a zůstal tak v úžasu, že nejlepší přítel člověka prostě do dvou do rána žebrá ve městě o žrádlo a kouska soucitu a po druhé hodině si navzájem potřepou tlapou a jde se domů, do klidu. Nestál jsem jim ani za pohled, ani za chvilku zastavení či žebrání. Prostě měli po šichtě, tak šli domů. Úžasné!

Nevyspalý, posnídal jsem v příměstském parku staré bolivijské vločky a vyrazil kolem jezera, směr další destinace - Pucón. Celou cestu mi dělala dozor sopka Villaricca a její majestátnost mi brala dech, stejně jako krása jezerní oblasti. Tohle je prostě chilské švýcarsko, se vším všudy a v divočejší estrádě. Do Puconu, jakožto střediska největšího turismu v dané lokalitě, jsem dorazil kolem páté a hned mi bylo jasné, že kolem šesté zmiznu úplně. Tenhle chilský Špindl naprosto praskal ve švech. Myslel jsem, že hlavním lákadlem je jezero a černá pláž, ale omyl! Pukón se stal o tomto víkendu dějištěm Iron manna a byl jediným místem na světě - po Hawaii, kde bylo možné vidět všechny ty známé tváře, které já jsem neznal. Byl jsem i s kolem pozván do centrálního stanu, kde se prováděla příprava kol pro závod a bylo zde možné sehnat poslední možné informace o tom, co si stříknout do žil. Hostesky se vyfotily s mým kolem a servisáci jednoznačně zvedali palec nad robustností mého kola, které vážilo více než jejich montážní stojan i s přívěsným vozíkem.

Dech mi jednoznačně ovšem vyrážely trvalé dotazy kolemjdoucích, zda-li závodím. Napřed jsem to bral jako pokus o jednoduchou bžundu. Když mi ale číšník nechtěl přinést v restauraci café na terasu s tím, že závodníci mají svůj salónek.... pochopil jsem, že rodilý Pucoňan nemá o Ironmanovi ani potuchy, popřípadě se domnívá, že je to závod na kole s co největšíma brašnama. Odjel sem tedy z Puconu, přemýšlejíce nad tím, proč se vlastně i Tour de France nejezdí s brašnama na kole a proč jsou vlastně všichni ti super hrdinové tak rozmazlování. Myslím, že kdyby na Tour vytáhnul Armstrong večer vařič z báglu a Svorada kytaru a zakloktali si pěkně u ohně před uvíznutím ve spacáku, bylo by to veselejší. Moje cesta vedla dál do hor směrem k hranicím Argentiny. Cesta se změnila na kamení a šotolinu a nastaly podvečerní bolivijské časy. Projížděl sem nádhernou krajinou pasoucích se ovcí, koní.... Šipoš alias mistr malířský. Některé z místních květin dosahovaly velikosti stromů, až jsem měl strach, jestli jsem se já cestou nescvrknul. Hlavně blbé lopuchy. Kdo by kdy řekl, že lopuch může mít velikost metrů. Moje máma vždycky říkala, když se ti bude chtít v přírodě kakat, použij místo papíru lopuch. Což je rada, pravděpodobně z války. No je účinná a použil ji každý.... nelžete. Někteří z vás i se zapomenutým střevlíkem na listu. No a já si na tuto poučku vzpomněl při pohledu na tyto giganty, neboť tady z jednoho lopuchu udělal bůh přímo rodinné balení hajzlpapíru.

Pro večerní spaní se mi podařilo najít přímo andělské místo, které by mi záviděl i šéf krkonošského KRNAPU. Sám od civilizace, stáhnul jsem kolo k vodě poblíž vodopádu. Udělal oheň, smyl špínu, uvařil a poslouchal noční řev lesa. Nebylo to občas příjemné a chtělo to kousek odvahy a sebezapření, ale ta krása stála za to....a ty sny! Bože ty sny na takovém místě.....ách!

více foto zde