Jižní Amerikou na kole - 17. den - Chiquana byla mezníkem na cestě.

..měl sem celou vojenskou snídani čas přemýšlet, co dál. Pokoušel jsem se rozžvýkat starou bulku, popřípadě ji rozmělnit jistým pokusem o kávu a předat mozku velení, nechť rozhodně. První z variant, vrátit se přes salár na cestu smrti, pokračovat 40km na Chilskou hranici a definitivně opustit sídlo hada, nebo pokračovat směrem do oblak k lagunám v pěti tisících metrech, neboli prožít cyklo-hardcore. Laguny byly vždy v rámci plánování na prvním místě, netušil sem ovšem, že mne bolivijské podmínky doslova potrhají na kusy a budu klidně ochoten v rámci zdraví, pohody a duševní i tělesné očisty laguny vzdát. Nakonec jsem poděkoval vojsku, zasalutoval, zvolal ať žije prezident a zadal do navigace směr laguny. Odpovědnost si ponesu sám.

Dvacet kilometrů za Chiquanou to začalo. Prudké stoupání do 4200metrů, jen po kamení a písku. Nedokázal sem jet ani deset metrů v sedle. Kolo se pořád bořilo, slunce pálilo jako blázen a já zjistil že mám vodnaté puchýře i na zádech, byť sem byl namazaný a oblečený. Tlačil sem kolo nahoru pět hodin a celou tu dobu měl po levé ruce vulkán Chiquana. Co deset metrů sem odpočíval kvůli narůstající výšce i námaze. Bylo mi jasné, že v těchto končinách již nepotkám nikoho, s výjimkou terenních aut, které povezou turisty na čumendu do hor. Nebyl sem ovšem na jejich trase a začala mi starost o vodu. Nic není v těhle končinách důležitější než voda a chladná hlava. Měl sem pět litrů, z toho tři byly pryč ještě pod vrcholem. Žvýkání koky mi pomohlo zastavit chuť na pití na dobré dvě hodiny, přesto mi zbývala poslední láhev a navigace ukazovala, že na trase turistických off-roadu budu za deset kilometrů. Nasadil sem radikální řešení. Napil sem se vždy z plná hrdla, abych oblbnul mozek a pak půlku vrátil zpět do flašky. Byly to moje sliny, takže žádná pachuť... a s touhle habaďurou sem dotlačil kolo až na stezku vyježděnou terenními auty.

Bylo pět večer a já měl najeto, či spíše nachozeno 45km. Sednul sem si na bobek a čekal a čekal. V tom jsem viděl oblaka prachu, jak se řítí z kopců auto. Stoupnul sem do cesty, držíce flašku v ruce. Auto duplo na brzdy, japončí uvnitř řvali "Arigato", cvakali foťáky, řidič mi nesl dvě flašky s vodou a mne se chtělo tančit. Zkusil sem to u druhého auta a vše proběhlo naprosto stejně. Z téhle trasy bych snad již neměl uhnout, díky čemuž bych mohl být živený z turistických milodarů. Před výstupem do 4300 sem rozdělal stan na písčité planině a nabouchal do sebe tuňáka s mrkví, čokoládou, oplatkem, jablkem... Prostě tělo křičelo od bolesti, ale jídlo mu zacpávalo hubu. Seděl sem před stanem a nechal se ukájet pohledem na čoudící vulkán Ollague a Cero Caquella..krása, ale nesmírně drsná. Nechápu, proč tuhle krásu umístil nejvyšší stvořitel zrovna sem. Mohl to prdnout za Přerov a večer jsem byl doma!

více foto zde