Jižní Amerikou na kole - 11. den - V noci se na mne přišli podívat

..všichni psi z vesnice. Očichali prázdnou misku, nakoukli do stanu, čichli si ke mne a znechuceně odešli na čistý vzduch. Snažil sem se vstát již po šesté, neboť sem zjistil, že spousta vesničanů má za zídkou - kousek od mého stanu své místo, pro vykonání všech potřeb. Museli být strašně nervózní z mého stanu na jejich cestě za štěstím. Prostě jako by vám někdo postavil jeřáb na chodbě vedoucí k otevřené toaletě.

Naložil sem tedy sám sebe na kolo a viděl protější pohoří, které oddělovala bažina ze saláru. Ptal jsem se kolemjdoucího, který již šel z kádění, jak se dostat do vesnice Salinas. Vyřknul to, co jsem nechtěl slyšet, a sice, že normálně je to přes ztvrdly salár deset kilometrů na protější silnici, která mne zavede do Salinas, ale teď bych se v tom bahně utopil a musím tedy vše vzít oklikou 35km, abych dojel na to samé místo. Nebylo zbytí. Objížděl sem půl saláru a jediné,co mi zpříjemňovalo prokletí bylo, že všude rostly kaktusy.

Jako v nějaké westernovce. Musel jsem překonat průsmyk a vytlačit tak kolo skoro do 4000metrů po kamení. Nahoře v průsmyku se otevřel úžasný pohled. Za zády sem viděl Salár de Coipasa a před sebou Salár de Uyuni. Z toho pohledu se zatočila hlava. Uvědomil sem si, co sem přejel, ale hlavně, co mne ještě čeká. Sjel sem tedy do Salinas, což bylo poslední místo, kde se dalo nakoupit. Dal jsem si flaksu z lamy, sodovku, dokoupil potřebné a jen tak zkusmo zkusil vzít do ruky telefon visící v obchodě a zavolat domů. A ono to opravdu fungovalo, byl jsem štěstím bez sebe. Ta představa, že telefonní dráty nade mnou vedou až ke mne domů... Stačí sednout na kolo a kopírovat dráty a sloupy a jsem za chvilku doma! Kecy!

Vyrazil jsem do vesnice Jiriri, která měla byl po dvacíti kilometrech přímo na břehu Saláru de Uyuni a dle zpráv tam mělo být ubytování. Po pár kilometrech se mi ale počalo bořit kolo a nánosy bahna byly tak šíleně, že sem byl v koncích. Věděl sem, že pokud nenajedu na Salár tak nemám šanci najít jinou cestu. Zničehonic jelo mým směrem tereni auto a hravě si s bahnem řadilo. Stoupnul sem mu tedy do cesty a rukama nohama a polibkem sem se ho snažil přesvědčit, aby se mnou projel bahnitou zátoku na druhou stranu. Nechtěl a nechtěl, až najednou zjistil, že sedím vedle něj. Mávnul tedy rukou a rozjel se. Byla to nejosudovější chyba na cestě. Po desíti kilometrech bylo bahno horší a horší a já se ho snažil přesvědčit ať se vrátíme. Říkal jen " sí,sí" a valil si to dál. Auto lítalo že strany na stranu až najednou zůstalo stát uprostřed bahnité laguny a byl konec. Vyzuli jsme se a začali nosit kameny, které volně ležely v bahně. Pomoci dvou zvedáku jsme se snažili auto zvednout, ale to padalo hlouběji a hlouběji. Snažil sem se zjistit, jestli volal o pomoc a on "si,si". Byl jsem kompletně od bahna, po sedmi hodinách mi byla zima a na břeh to bylo tak dva kilometry. Snažil se mne uklidnit, že přijede traktor..... možná. Nebylo zbytí. Sundal jsem kolo z auta, ověšel se nákladem a naboso ve slipech se snažil protáhnout kolo přes bahnitá pole. Trvalo to skoro dvě hodiny a slunce již zapadalo, když sem sebou praštil na břehu. Úplně od bahna, kolo nepojízdné a myšlenky na sebevraždu. Bylo mi jasné, že do ubytování nedojedu a tak jsem si postavil za vesnici stan. Našel sem kohoutek z vodou a při čelovce umýval sebe i kolo jako mýval. Zjistil sem, že když si na tělo od bahna obleču tepláky a mikinu a vlezu do spacáku, tak je ráno bláto z těla pryč. Zázrak?.? Asi ano.... bůh existuje!

více foto zde