Jižní Amerikou na kole - 10. den - Hned ráno mne nečekalo nic ..

.. jiného než Salár de Coipasa, neboli bílé solené peklo. V Bolívii jsou dvě solná jezera a Coipasa je to menší, turistický nenavštěvované. Jezera mají na povrchu ztvrdlou krustu soli, po které se dá jet jako po asfaltu,... ovšem k tomuhle asfaltu se musíte dostrachat jakkoliv přes prvopočáteční bahno. Místní mne upozornili, že v období dešťů je možné, že jezero bude na některých místech zaplaveno vodou. Informace sice dobrá, ale když už se na některá místa v Bolívii dostanete, není takřka cesty zpátky. Prostě hop nebo trop.

Chtěl sem vyrazit brzy ráno, ovšem zjistil sem, že domácí odjeli a zamceli mi úmyslně toaletu i přístup k vodě - pravděpodobně abych zbytečně necintal s vodou. Čekal sem do devíti a když nikdo nepřijel, vykonal sem vše co sem potřeboval u domácích na dvoře. Stejně mne natáhli při nákupu vajec a mrkve, tak z toho mají alespoň hovno.

Vyrazil jsem tedy směr solné jezero a celkem dlouho sem hledal nějakou cestu, kterou bych se dostal až na solný povrch. Propadal jsem se do bahna, klel sem jako dítě, už už to vypadalo dobře...a pak zase ne. Až najednou začala půda pod koly tvrdnout a okolí se začalo měnit na pouhé dvě barvy-bílou a modrou a už to frčelo. Když sem dojel asi třicet kilometrů od břehu, získal sem pocit že všechno vidím dvakrát...a než sem stačil cokoliv udělat, jel sem v solance. Solná voda stříkala všude, hloubka asi 10 centimetrů a pocit, jako když se kloužete na zrcadle. Oblaka se odrážela ve vodě a já si jen hlídal směr protější hora, který mi vytyčila navigace. Po chvíli se vše vrátilo k normálu a já pelášil po tvrdém povrchu.

Největší průser nastal po osmdesáti kilometrech, kdy mi chybělo do konce 5 km a já viděl zničehonic odraz hor zrcadlově. Bylo mi jasné, že varování místních o velké vodě na konci plané nebyla legranda. Mohl jsem brečet, mohl jsem nadávat, ale nikdy se nevrátit zpátky! Dál jsem předni nižší brašny dozadu na sebe, všechno pořádně prikurtoval a na cvrká se rozhodl projet tuhle solnou šlamastiku. Voda kolísala, chvíli sem musel s nohama dolů a plakal při pohledu na kolo, kam všude se solanka dostávala. Moje kožené sandály byly zcela prosolené, což v případě hladu znamenalo, že by se daly sežrat. Po pěti kilometrech vystřídalo vodu bahno a to dovršilo zkázu. Vystoupal jsem na břeh a po kilometrů našel mrtvou vesnici s tekoucí vodou. Umýval sem všechno snad hodinu, filtroval si vodu na pití a čučel do té nekonečné dálky, kde že sem se to ocitnul. Byl jsem sice na druhé straně Saláru, ale nevěděl sem kde.

Po ujetí třiceti kilometrů jsem narazil na vesnici Luka a poprosil místní, jestli mají obchod. To je většinou úsměvná záležitost, neboť když tohle přijde, tak jde většinou půlka vesnice se mnou, zabouchá na vrata, otevře nějaký hombré, oni mu řeknou, že je tu gringo a potřebuje žrádlo. No a hombre mne vezme do chlívku a nabídne mi tři tisíce sušenek, coca colu, čoko tyčinku a to je všechno. Chtěl sem pečivo, ovšem měl triuplne tvrdě bulky - prý za 5bolivianu. Tak jsem vzal jednu z tvrdých bulek a zaklepal s ní o stěnu "gong gong"ozvalo se. O.K, dobře řekl hombre, tak 3 boliviany. Vzal jsem to. Lepší než nic. Ustlal sem si poprvé ve stanu pod střechou polorozpadlé tělocvičny a poslouchal jak začíná pršet. Do toho jsem si navařil hyper geniálního tuňáka a těstoviny a nadrobil do toho bulky jako strouhanku. Tělo to nepozná a když se to v břichu obalí, bude myslet jak si žeru řízek v trojobalu.