Příjmy, nebo výdaje rozpočtu - co je v době krize prioritní?

Receptů, odkud a jakým způsobem zajišťovat příjmy do neustále se vyprazdňující státní kasy, jak krátit výdaje, aby finance nemizely rychleji než stačí „přitékat“, se nyní rodí jak houby po vydatném dešti. Jedním z nich je i nápad ČSSD zvýšit o jedno procento sociální pojištění zaměstnancům. Dle propočtů by to do státního rozpočtu zajistilo příjem deseti miliard korun. Pikantní na tom je, že sama ČSSD nemá zcela jasno, jestli by takto zdanila (sociální pojištění je vlastně sociální daň) jen zaměstnance, nebo zároveň i zaměstnavatele a vlastně o kolik.

Od místopředsedy Zdeňka Škromacha by bylo k podivu, kdyby prohlásil něco jiného, než že zvýšit pojištění u zaměstnanců je nesmysl a sám by jej navýšil jen u zaměstnavatelů. Stínový ministr průmyslu Milan Urban by zase takto zatížil jen zaměstnance. A do třetice, ekonomický poradce předsedy ČSSD Jiřího Paroubka Jiří Havel, by nejraději zvýšil pojištění u obou skupin.

Míra nezaměstnanosti v měsíci lednu vzrostla na 9,8 procenta. Bez práce je tedy cca 574 tisíc lidí. Na dávkách v nezaměstnanosti je ze státního rozpočtu měsíčně vyplaceno cca 1,3 miliardy korun. Jen pro představu: pokud by se tato nezaměstnanost udržela po celý rok, což se vzhledem k sezónním pracím asi nepředpokládá, odčerpaly by dávky v nezaměstnanosti přibližně 15,6 miliard korun. Stát nemá k dispozici příliš způsobů, jak efektivně snižovat nezaměstnanost. Celosvětové hospodářské ochlazení, s tím související úbytek zakázek a fakt, že převážná část naší ekonomiky je v nezanedbatelné míře závislá na exportu, způsobuje redukci zaměstnanců a razantní hledání úspor takřka u všech firem. Stát může být pouze nápomocen při vytváření podmínek ke snižování nezaměstnanosti (nepůjde-li tedy cestou zvyšování počtu státních zaměstnanců, aby snižoval nezaměstnanost).  Některé ze způsobů, jak může zaměstnavatelům a potažmo i zaměstnancům pomoci „přežít“ je snížit náklady na práci, snažit se o přiměřené daňové zatížení či redukovat povinnosti spojené s administrativou pracovního procesu.

Že spolu předchozí dva odstavce nesouvisí? Jsem přesvědčen, že velmi souvisí. Na jedné straně se zoufale hledají příjmy, na druhé straně se konstatují výdaje. Obojí je spojeno a ovlivněno probíhající hospodářskou krizí. Čekal bych, že se v těchto souvislostech budou podnikat kroky na obou stranách a to ve vzájemné rovnováze. Bohužel kroky v oblasti snižování nezaměstnanosti a zejména s ní spojených výdajů jsem zatím zaznamenal pramálo. Zato vymýšlení dalších a dalších způsobů, jak vytáhnout daňovým poplatníkům více peněz z peněženek se vyskytují o to více. Konkrétně v tomto případě se domnívám, že jde o spojené nádoby. V případě zvýšení sociálního pojištění zaměstnancům se sníží jejich reálná mzda a tím i jejich kupní síla, která je pro oživení domácí poptávky potřebná. V případě zvýšení sociálního pojištění zaměstnavatelům se zvýší náklady na pracovní sílu a to zase může přispívat ke zvýšení nezaměstnanosti a s ní spojených výdajů. S trochou fantazie to připomíná křečka v kolotoči – čím rychleji běhá, tím rychleji se kolotoč točí. A naopak.

Hledá-li tedy stát zdroje příjmů do své pokladny, aby zvládl financování výdajové stránky, měl by nejprve provést důkladnou inventuru právě ve svých výdajích. Nyní je téměř nemožné ufinancovat výdaje tvořené a uskutečňované v době hospodářského růstu, kdy jsou příjmy kontinuální a snadněji předvídatelné. „Ořezávání“ jde samozřejmě těžce, neb natažených rukou je nepočítaně. A selekce skutečně potřebných od rádoby potřebných je obtížná. Ovšem neproběhne-li tato část jako prioritní, bude jakékoli naplňování příjmové části pro všechny velmi krvavé. Ostatně u každého živnostníka, podnikatele, v každé firmě a ostatně i rodině, která chce „přežít“, to takto chodí. U státu by to nemůže být jinak.

Michal Kadlec