Bramborové vzpomínání

"Já bych chtěla takový ty pravý brambory, od hlíny a s těma tenkýma šlupičkama, co se loupou," vyslovila své přání naše seniorka. Přeloženo to znamená, že je mám někde sehnat.

Na farmářské trhy nechodím, protože se jaksi konají buď v mé době pracovní nebo zas na pro mě nešikovném místě, ale ani někde u silnice jsem neviděla jiné, tak nevím, zda vůbec existují? A v jednotlivých super-hyper mají jen ty čisté, co prý nemají žádnou chuť. Což je častěji pravda než nepravda, ale brambory se vozí z půlky světa, k tomu řada odrůd, sledovat to v praxi a vybírat si ještě nezi nimi se mi nezdá uskutečnitelné.

Jak se vše stále vrací - v dřívějších dobách bychom byly šťastné, mít někdy čisté brambory bez hlíny a hniloby. V době mé školní docházky v 60. letech bramborárnu provozoval obchod ovocem a zeleninou, byl to takový kumbál zvlášť ve vedlejším domě, protože brambory byly samá hlína, někdy i nahnilé a vlastně i docela zapáchaly. Ve vysoké přepážce z prken byla dole dvířka a brambory se pomocí dřevěné lopaty nahrnuly do plechové násypky a šup s nimi na váhu. A záleželo nejen na odvaze nakupujícího, ale i na kukuči prodávajícího, co si kdo troufnul. Brambory rozhodně neprodávaly nějaké přejemnělé typy! A kolik se nabralo, tolik se nabralo, co na tom, že je to moc: „Však to sníte, ne?“ „Nahnilý? Prodávám, co mi přivezli, pani.“ Otráveně semtam letěla špatná brambora do odpadu. Tašku musel mít člověk s sebou, se vší tou hlínou to prodavač nasypal rovnou do ní. Papírový sáček? Nedosažitelný luxus. V zimě se brambory prodávaly omezeně, aby nezmrzly. To pak chutnaly značně nasládle a nedobře. Ale stačilo, aby pár dnů pobyly v teplejším prostředí a ta sladkost zase vymizela.

Většinou si každý na podzim nechal přivézt pár pytlů a uskladnil ve sklepě. V našem domě k tomu sloužily bedny umístěné podle stěn, vysoké snad metr, nahoře s víkem na petlici a s rozebíratelnou či odklápěcí přední stěnou. Patřily k jednotlivým bytům vedle sklepní kóje, určené hlavně na uhlí, a používané taky na všechno ostatní. Ale již tak v půlce šedesátých let byl rozvoz zrušen, po letech se bedny na brambory rozpadly asi nejen v našem domě, skladovací místa zmizela a už to nešlo – začaly se prodávat více i celoročně, ale byla to pro domácí provoz zásadní změna.

Rozvoz hlavně ušetřil práci s pravidelným donášením brambor. Měly rozmanitou kvalitu a dodávka se musela hlídat skoro jako uhlí. Hlavně aby pytel nebyl mokrý, tedy aby brambory v něm nebyly nahnilé. Když někdo převzal brambory i pro další nájemníky, dohadovali se pak, kdo má lepší či horší kvalitu, mohlo to být i docela bouřlivé. 

Brambory se z pytlů přebíraly, nahnilé se mohly do druhého dne vyměnit buď v krámě nebo pro celý dům po pytlích. Tohle všechno zorganizovat tedy nebylo jen tak, hlavně nebyl na nic čas - nikdo se neptal, zda se vám to hodí, či ne. Rozvoz se oznamoval stejnými centrálně tištěnými cedulemi, připíchnutými na všelijakých viditelných místech. Jejich cáry pak vlály ve větru kdovíjak dlouho a bylo je možno spatřit po celých Čechách – i v malých vískách na obecní nástěnce nebo nepoužívaných vratech kus papíru s narezlými napínáčky oznamoval rozvoz brambor, ač už data byla dávno vybledlá a opršelá…

Neměla jsem ty brambory ve sklepě ráda, přebíraly se několikrát. Taky se třídily dle velikosti: menší na vaření ve slupce, větší zase na strouhání třeba na bramborák. Zjara, když začaly klíčit, cvrknout či se jinak kazit, musely se už rychleji spotřebovat. Babička i matka nám pořád dokola vysvětlovaly, že nové brambory jsou dříve vařené, ale nejde z nich kaše ani knedlíky, že mají málo škrobu, zato staré brambory se na to zase hodí výborně. Matka ještě nechávala přiměřenou zásobu starých brambor třeba na bramboráky. A nové brambory se vařily ve slupce a loupaly - to je to, co jí teď začalo chybět. Pravda je, že měly jinou chuť a nebyla to jen chuť mládí:)

Prostor na jejich pěstování nemáme, ale třeba je přece někde objevím a uspořádáme si nad nimi nostalgické posezení.