Už jsem to, podobně jako vy teď, zmínil několikrát, že nenásilná smrt je součást života ale jen v mizivém procentu reakcí jsem se setkal s pochopením. Lidi se prostě smrti své, nebo někoho blízkého bojí, ale je to, podle mě, chování iracionální.

PS jako už jsem to udělal také několikrát podotýkám - umřeli mi všichni blízcí i mé generace takže prosím zdržte se komentářů že jsem ztrátu někoho blízkého nezažil. Zažil, jen s postojem získaným od rodičů, že smrt prostě je tou součástí života a je na blízkých zda se ze smrti budou hroutit nebo se s ní rychle vyrovnají. A mrtvému je už všechno úplně, zdůrazňuji úplně, jedno.

Diky . Mi otec umřel v náruči v mých 27mi letech.... čím dřív přijmeme , ze smrt je součást života tím je ten život lepší .. Diky Vám OK

Ten můj zcela nečekaně když mi bylo 20 - prostě se mu v autobuse nejspíš udělalo zle, vystoupil o zastávku dříve a padl. Bylo to zastávku od nemocnice kam jel služebně a viděla to osádka záchranky, která mu již tenkrát (rok 74) nedovedla pomoci. Jako předškolní dítě jsem musel s rodiči absolvovat několik pohřbů - teď mnozí rodiče smrt, třeba prarodičů, dětem buď zamlčují nebo vysvětlují různými oklikami místo aby je seznámili s přirozeností smrti (opět zdůrazňuji - smrti nenásilné).