Ač jsem v kategorii vysoce rizikové, tak až do minulého týdne jsem bral hrozbu Covidu s nadhledem. Ale, když ho dostali v hodně tvrdé formě dobří přátelé, přestože měli až úzkostlivé preventivní chování, které jsem hodnotil jako předpos*ání, dostal jsem strach. Přiznávám to! Nedá se to nazvat nějakou panikou nebo přehnaným stresem , ale vznik strachu je u mne umocněn nejenom vzpomínku na švagrovou, která ač prakticky vůbec nevycházela z domu, tak se po letmém styku s nakaženou sousedkou ocitla na JIP, ale i strohou informací ošetřujícícho lékaře, že pro mne nakažení bude mít fatální následky. Takže jsem teď ve stadiu, že víc bojuji se svým strachem, než s reálnou možností nákazy Covidem.
On to nebezpečí bere každý jinak, ale vůbec se nedivím osamělým seniorům, kteří zavřeni doma, bez možnosti reálné komunikace se svými vrstevníky a pod vlivem neustálého mediálního bubnování katastrofickými zprávami o počtu nakažených, či hospitalizovaných a zemřelých, podlehnou stresu, který je nakonec do rakve dovede spolehlivěji, než virus SARS CoV2.
