„Hele, Machu, víš,
co vůbec nechápu? Proč nám ten pán vůbec to
sluchátko dával?“
„No, tak dal.
Šebestová, ženská, taky musíš všechno
řešit.“
„Ale, Machu, podívej se na to rozumně. Dyť si klidně ty brýle mohl najít sám, když měl kouzelné sluchátko, no ne? A nebo si mohl přát nové.“
„Člověče, Šebestová, máš recht. To se musí nechat. Tak, co my víme, třeba utržený sluchátko už nepotřeboval. Možná, že si pořídil mobil. Kouzelnej, aby bylo jasno. A ten teprve musí umět věcí.“
„Co to meleš? Uznej, že je to hodně nelogický, s celým tím sluchátkem.“
„Šebestová, já se z tebe picnu. Buď ráda, že ho máme a že nám ho dneska nelohnul Pažout s Horáčkem. Určitě by udělali nějakou kravinu. Ono by to taky mohlo prasknout, co máme za poklad…“
„Dobře, dobře. Ale – víš, Machu, přemejšlela jsem, proč my si vůbec neříkáme jménem? Jsme ze stejnýho baráku, sedíme v jedný lavici. Nezdá se ti to trochu ujetý?“
„A jak bys teda chtěla řikat? Nechci se ti nijak dotknout, ale jak mám k sakru vědět, jak se vlastně jmenuješ, když úča ti říká Šebestová a paní Kadrnožková plus ostatní dospěláci nám říkají ‘děti‘?“
„Machu, nevymlouvej se, kdybys byl chtěl, tak ses mě dávno zeptal, jak se jmenuju.“
„Hm, a proč mi neříkáš ty jménem?“
„Já? No dovol? Ty mi jako budeš říkat Šebestová a já tobě jako … Hele, já vim, jak to je, ty mě prostě nechceš normálně oslovovat, protože by to byla pro tebe trapárna a někdo by si mohl i myslet, že se mnou chodíš, co? Toho se bojíš, viď? Přiznej se! Okamžitě.“
„Prosim vás, mohla by se stát ze Šebestový ryba?“
„Ale jistě, jak si račte přát.“
