„Štěstí, že mě tu lidi neznaj. Musela bych se za tebe stydět.“

Vždycky jsem se hrozně divila, proč mi máma něco takového říká. Jasně, do vzorného chování jsem vždycky měla hodně daleko, ale že by to bylo nějak tragické – tomu se mi nikdy věřit nechtělo.

Celkem nedávno jsem ale pochopila. Cítila jsem se jako slon v pocelánu a chodící katastrofa v jednom. Zvláštní, přitom do restaurací jsem chodila od malička, tak kde se stala chyba?

 Šla jsem do restaurace na smluvenou schůzku s kamarádem. Protože jsem předtím musela ještě něco zařídit, kde bych se neobešla bez ruksaku, měla jsem ho samozřejmě s sebou. Když se kamarád zeptal, co si dám, řekla jsem, že nic, už jsem přeci jedla a navíc, potřebovali jsem prohodit jen pár slov, a také – kdo šetří, má za tři. Ani žádné pití jsem si zatím nedala. Jenže za chvíli mě pocity žízně donutily vytáhnout z ruksaku pet láhev s vodou. Napila jsem se. Teprve potom mi došla nevhodnost takového počínání. Prostě buran z buranova. Abych alespoň částečně zachránila situaci, objednala jsem si rybízové cappy, kterým se mi podařilo pocintat odpolední menu v papírové podobě. Dobrou chuť. Už jsem chtěla být pryč. Tolik trapasů najednou. Tím ovšem krasojízda nekončila. Když jsem odcházela, shodila jsem dvě židle od vedlejšího stolu. Celá červená jsem je sebrala ze země. Opravdu vidlák hadr.

 Mami, štěstí, že tě tu lidi neznaj. Musela by ses za mě stydět.