Klára jela do Prahy. Jenže bylo pondělí, a to chce ze zapadákova do hlavního města skoro každý. Poměrně dost lidí bydlí přes víkend v matičce stověžaté v podnájmu a domů jezdí jen o víkendu. Pondělek je tedy na cestování vždycky ze všeho úplně nejhorší. Autobus je narvaný k prasknutí.
Ani jedno místo volné. Pár lidí stojí v uličce. Vydýchaný vzduch. Kláře se přesto podařilo do autobusu vklouznout včas a jedno místo ještě ulovit. Sedla si vedle mladíka, s největší pravděpodobností ještě studenta, který jel na kolej. Mladý muž spal, bylo brzy ráno, něco málo po páté hodině.
Asi po deseti minutách se Kláře začala točit hlava a celkově se jí udělalo nevolno. Teplo, to příšerné teplo. Proč někdo sakra neotevře okýnko? Aspoň jedno. Nedá se nic dělat, řekla si. Rozhlédla se a zjistila, že spí téměř všichni. Shodila ze sebe svetr i tričko. Na sobě měla jen podprsenku. Na chvilku ucítila úlevu, ale za chvíli jí bylo jasné, že TOHLE vážně nebude dobré…
Bylo jí to hrozně hloupé, ale nic jiného jí nezbývalo. Několikrát dloubla do spícího souseda, který se na půl oka probral.
„Prosím vás, nemáte sáček?“
Zamžoural očima, zmateně se rozhlédl, zavrtěl hlavou, poradil jí, ať si zajde za řidičem a spal dál. No, tak to určitě, zajít za řidičem. K čemu by jí to asi bylo? Za prvé by tam ani nedošla, aby se, ehm, něco nestalo a navíc, co by tím vyřešila? Na dálnici by asi těžko zastavil, aby mohla obsah žaludku vyhodit někam do trávy. Ještě štěstí, že nesnídala, říkala si. Dělalo se jí čím dál tím hůř.
Vzbudila paní přes uličku, ale ani ta pytlík neměla.
„Prosím vás, nemáte sáček?“ zeptala se kňouravě a prosebně ještě lidí, kteří seděli před ní. Uf! Měla štěstí. Někdo jí podal bleskurychle záchranu. Ani nestačila poděkovat a už byl čaj, který ráno vypila, v onom igelitovém pytlíku. Ulevilo se jí. Ulevilo se jí, že nepokropila autobus a případně těch několik lidiček sedících v její blízkosti, sáček jí přišel do rukou vážně v nejvyšší čas.
Do Prahy zbývalo ještě neuvěřitelně dlouhých 35 minut. Teplo a vydýchaný vzduch. Díky bohu, že už nic v žaludku nemá, říkala si. Kvůli vedru zůstala v podprsence až do Prahy. Konečně na místě. Na zádech bágl, v jedné ruce tričko, svetr a bundu, v druhé pytlík. Vyhodila ho. Fuj! To mi to ten den pěkně začíná. Zvracet a dělat v buse striptýz, to opravdu ještě nezažila.
Je pondělí. Klára jede do Prahy. Na zastávce si uvědomuje, že jí něco chybí. Paní ve stánku s novinami, rohlíky a salámem má už otevřeno. Klára si stoupla před výdejní okýnko.
„Prosím tři rohlíky.“
„A ještě něco?“
„Ne, to je všechno. Děkuji.“
Klára se usmála. Rohlíky byly v sáčku.
