Bylo by se to nikdy nestalo, kdyby neexistovaly žádné náhody. Od té doby se vše začínalo ubírat tím lepším směrem.
Nemám doma klavír, byl by i nesmysl ho pořizovat, protože bydlím v podnájmech a stěhuji se poměrně často, tudíž klavír by byl ve finále komplikací navíc. Naštěstí je v Glasgow několik veřejných pian. O jednom jsem věděla hned, co jsem se sem přestěhovala. Je totiž v jedné koncertní hale na chodbě, a pokud se tam nekoná žádný koncert, člověk si může na něj zahrát.
Vždycky, když jsem šla z college, tak jsem se tam stavila. Takové příjemné – klavír a já. Lidé sice chodili kolem, ale většinou bez sebemenšího povšimnutí, což mi vyhovovalo. Až jednou.
Jednou jsem měla takový nepříjemný pocit, že mě někdo poslouchá. Otočila jsem se a nepletla jsem se. Blízko stál chlápek ve středních letech, začal se mě se zájmem vyptávat, jestli hraju ráda. Byl to takový krátký přátelský rozhovor, jenom já jsem začínala být celá nesvá, protože jsem věděla, že za chvíli budou zavírat a přišla jsem sem hlavně kvůli hraní a ne tlachání. Asi si mé nervozity všiml, protože mi dal svou vizitku a řekl, že ten klavír je jeho, že je vedoucím projektu veřejných pian a že občas pořádá různé akce, kdy lidé mohou hrát na kvalitní klavíry úplně sami někde na jevišti. To mě nadchlo, a tak jsem se dle instrukcí na Tomově vizitce zaregistrovala. Dlouhé měsíce se nedělo vůbec nic.
Pak mi přišel email, že se bude konat něco v Mitchell knihovně, zájemci mohli přijít a hrát 15 minut na krásné křídlo. Vybrala jsem si hrát k večeru a ihned to poznamenala do diáře, abych náhodou ten den vůbec nepracovala. Dopoledne jsem v té době, kdy jsem se přihlašovala, měla mít college, takže ten večer byl dobrý ze všech možných důvodů, to jsem však ještě netušila, že až dojde na den D, do žádné college chodit nebudu. Zkrátka v dubnu jsem měla spoustu volného času, práce žádná nebyla, vzpomínám si, že jsem měla všeho všudy dvě směny, takže na žádné vyskakování to nebylo a žila jsem jen z úspor. Štěstí, že jsem se za mlada naučila šetřit.
Protože jsem nakonec měla volno celý dubnový den s velkým D, rozhodla jsem se zajít do Mitchell knihovny už ráno a poslechnout si ostatní, jak hrají. Když jsem přišla, tak dotyčný, co měl hrát, se nedostavil. Tom mi proto navrhl, že si můžu zahrát já. Nemusel mě, pobízet dvakrát. Jednalo se o elegantní křídlo. Paráda! Když jsem si odehrála své a chtěla si sednou, že budu tedy poslouchat další spřízněné duše, přistoupila ke mně jakási žena, že prý pracuje pro rádio BBC a jestli bych jí neposkytla rozhovor.
„Moje angličtina není ale nic moc.“
„Určitě to společně nějak zvládneme,“ ujišťovala mě, a tak jsme se vydaly na chodbu, kde se to celé spáchalo. Když mě vyslechla a vše nahrála na diktafon, zeptala jsem se jí zcela na vážno, zda to opravdu využije. „Samozřejmě,“ prohlásila a já jí to v té chvíli věřila.
Den co den jsem kontrolovala svůj email a prostě nic. Když už jsem to po nějakém to měsíci opět vzdala, napsal mi Tom a poslal mi i link na celý rozhovor z celé akce. Link na BBC už je neaktivní, ale v minulém roce ještě fungoval.
Nicméně, stalo se to, v co bych nedoufala ani náhodou. Sporadicky zaměstnaná Češka ve Skotsku se stala na pár momentů mediální hvězdou v Glasgow. Nikdy by se to nestalo, kdybych chodila stále na college a kdybych přišla jen na ten večerní program, protože paní z rádia už tam nebyla. A jen pro doplnění, hrála jsem převážně české skladbičky.
Celý rozhovor i s ostatními účastníky si můžete poslechnout zde.
Za mou angličtinu se předem omlouvám.
