V průběhu svých studií jsem narazila na jednu paní externistku s velkým P. Blondýnka to sice nebyla, ale ostudu by peroxidovým zlatovláskám rozhodně nedělala. Ani těm, o kterých se vyprávějí ty nejlepší vtipy.
Protože se jednalo o externistku, dívala se na studenty jako na obtížný hmyz, ba co hůř, ona se tak k nim i chovala. O zkouškovém vypsala dva termíny, a předtím ještě v průběhu semestru jeden a, studenti, zblázněte se. Když někdo u zkoušky úspěšný nebyl, a některého termínu se účastnit nemohl, reagovala na to slovy: "Nejsem povinna vypisovat neomezené množství termínů pro studenty, kteří se z nějakých důvodů na některý z nich nepřihlásili. Vypsala jsem tři termíny a další s definitivní platností vypisovat nebudu."
Basta a šmitec. A bylo jí šumák, že vyučující musí vypisovat termíny v průběhu celého zkouškového období. Asi si myslela, že když je Paní externistka, tak že se jí nějaké předpisy netýkají. Nemusela si ostatně dělat hlavu, nikdo si na ni otevřeně stěžovat nešel, protože ty její veledůležitý kredity potřeboval. A co by si kdo pomohl, kdyby si někdo na ní stěžoval na katedře, když bylo více než jasné, že příští rok bude kurz učit zase ONA? Blondýnka bez peroxidu a zlatých vlasů, paní s velkým P.
Trvalo to dlouho, předlouho, co jí to tak krásně procházelo. Studentíčci stahovali ocas mezi nožky a klopili ouška a hlavy až k zemi, pod heslem: Kdo chce vpřed, ohni hřbet! Externistka mohla být spokojená. Měla před sebou stádo poslušných oslíčků.
Ale i pohár trpělivosti jednou přeteče. Nejen v pohádkách ale i v životě se z oslíčka může stát pěkný rebel. A tak se sešla partička bývalých oslíčků, kterým externistka pila krev nejvíce, dali hlavy dohromady – a – byla tu. Petice. Brzy nato následoval padák.
Bývalá paní externistka se akademické půdě vyhýbá jako čert kříži, a tak už po chodbách nechodí smutní oslíčci, ale studenti se vztyčenou hlavou.
