Ještě
do nedávna jsem si myslela, že na zabití jsou jen
„dětičky“ školou povinné, které dokáží
učitelům jejich práci dokonale znechutit. Když jsem si ale
vyslechla nefalšovanou příhodu jedné známé,
svůj názor jsem přehodnotila. Krom „ukázněných
a vychovaných dětí“ se na našich školách
schovávají učitelky, které by děti učit NIKDY
neměly.
Třeťák Milan šel do školy s obavami. Umí opravdu všechno? Nechtěl dostat ani dvojku. Co by tomu řekl táta? Určitě by ho zahrnul výčitkami a zdůraznil by mu, že jestli se sebou něco neudělá, tak z něj určitě nic, ale vůbec nic nikdy nebude. „Leda tak zametat chodníky budeš,“ slyšel už dopředu otce a zpomalil krok. Do školy se mu moc nechtělo. Bral ji jako nutné zlo. Kdyby vůbec nebyla, nemusel by poslouchat tátovy nepříjemné řeči.
Táta má pořád něco, povzdychl si Milan. Včera si od něj musel nechat podepsat poznámku od učitelky. Psala rodičům, že by měli jít s Milanem na vyšetření k doktorovi, protože jejich „syn chodí pořád na záchod“. To zas bylo něco pro tátu. Miliony slov na jeho malou hlavu. Ale copak za to může? Prostě čůrat potřebuje. Doma ne, ale když přijde do školy a on si není jistý, že dostane jedničku, potom vážně na záchod MUSÍ.
Achjo. Zase ta škola. Už aby byl pátek odpoledne, vzdychne Milan dnes už poněkolikáté. Vstoupí s bušícím srdcem do školy a za pár okamžiků i do třídy. Zrovna první hodinu mají matiku. Tu Milan nesnáší. „Snad nebudeme psát nějakou pětiminutovku,“ řekne si sám pro sebe. Ví, že jedničku by nejspíš nedostal, a to by pak bylo doma rodeo.
Uf. Je to dobrý. Paní učitelka zkouší jen u tabule. A to určitě nebudu, když jsem byl minulý týden. I když, včera přeci říkala, že kdo to má „mezi“, že si ho ještě proklepne. Červíček pochybností ho nahlodával. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Ruce se mu potí. Přihlásil se.
„Ano, Milane?“
„Můžu jít na záchod?“
„Ale, Milane, nemohl jsi jít před vyučováním?!“
„Když já to nestih,“ zalže Milan a provinile sklopí oči. Přeci nebude tvrdit, že předtím ještě nepotřeboval.
„Tak běž.“
Jejda, jejda, to se mu ulevilo! Ale bylo to o fous, kdyby se ho úča ještě na něco vyptávala, určitě by to ani nestihl.
Milan potřeboval „nutně“ ještě několikrát během výuky a paní učitelka ho pustila už s nechutí. Co kdyby to takhle dělal každý? Potom by to rovnou mohla zabalit a nikoho z těch 25 „kousků“ by nic nenaučila. Tohle musí přestat. Ach ne, už se zase hlásí.
„Milane, co zas chceš?“ zeptala se podrážděně.
„Můžu na záchod?“
„Prosím?! Před chvílí byla přestávka. Já tě nebudu pouštět do nekonečna! Mohl jsi jít o přestávku. Musíš to vydržet,“ řekla nekompromisně a dál si Milana nevšímala.
Milan se ještě několikrát přihlásil, ale k ničemu to nevedlo. Učitelka ho ignorovala. Jenže on tak hrozně moc potřeboval. Bylo to k nevydržení. Začal se kroutit jako paragraf, ale ani tyto pohyby ho nezachránily před mokrými gatěmi.
„Jééé, dívejte se! On se počůral!“ posmívali se mu kluci o přestávku. Milan se snažil ovládat a dělal, jako by nic. Posměšky se ale stupňovaly. Nevydržel to. Vrhl se na největšího provokátera, povalil ho na zem, sedl si na něj rozkročmo a začal do něj bušit pěstmi. Pustil ho, až když zvonilo na hodinu.
„Paní učitelko, paní učitelko,“ hlásil se provokáter, „Milan mě o přestávku zmlátil!“
„Opravdu? Je to tak?“ ze třídy to souhlasně zašumělo.
„Ale když on se mi smál!“ bránil se Milan.
„Kvůli tomu jsi ale nemusel nikoho bít! Žákovskou. Oba!“
Milan se šoural domů obzvlášť pomalu. Celou cestu brečel. Co tomu řekne táta? A co máma? Ach jo. Kdyby ta hloupá škola nebyla. Utřel si slzu a všiml si, že ho máma vyhlíží z okna.
„Co se ti stalo?“ zeptala se starostlivě hned, jak zavřel za sebou dveře. „Já jsem se počůral a ještě jsem dostal poznámku,“ rozbrečel se Milan. „Ale ta poznámka není fér, smáli se mi,“ pofňukával. „Nebreč a svlékni se. Hned to vyperu. A vyndej tu žákovskou, ať to hned podepíšu. Táta nemusí vědět o všem,“ spiklenecky na něj mrkla. Musí si to od něj nechat v klidu vysvětlit, co a jak se semlelo. Ale ne teď, až se trochu oba uklidní.
„Milane, a to nemáš ve škole tepláky na tělocvik? Vždyť ses mohl převlíknout. To tě nenapadlo?“ měla vztek na něj, ale i na učitelku. Když už ho nepustila na záchod, mohla snad klukovi aspoň říct, ať se převlékne. Nebo jí mohla zavolat domů. Vždyť přece musí vědět, že do práce nechodí. Co by jí to udělalo? Přivezla by Milanovi alespoň čisté oblečení. „Nebo jsi mohl taky poprosit paní učitelku, aby mi zavolala, co se stalo. Víš přece, že jsem pořád doma. Přijela bych a něco ti vzala na sebe. Ty trdlo,“ ulevila si a podepsala mu žákovskou.
P.S. Stalo se na jedné, české škole v malém městě. Otec Milana má na chlapce přehnané nároky, jeden z rodičů perfekcionistů. O tom, zda a jak řešila situaci Milanova matka s paní učitelkou, nemám žádné informace. Kdyby se však stalo něco podobného MÉMU dítěti, zcela určitě bych si na dotyčnou „paní učitelku“ došlápla.
