1. rok
Ehm, máte něco v dupačkách, co tam rozhodně nepatří? Chcete být v suchu a máte zájem zbavit se nepříjemného odéru, který se vám podařil vypustit? Nebojte se pořádně si zařvat. No ano. Jen tak máte šanci, že si vás tatík, který hltá před televizí fotbalový zápas, všimne a rozhodne se vám aspoň na okamžik věnovat.
Pokud je někde na blízku vaše rodička, vězte, že to máte mnohem jednodušší. Stačí jen tak nepatrně kňournout a obsluha je u vás se vším všudy. Dokonce je vám nabídnuto papání, po kterém se tak sladce spí, slintá a blinká.
Horší je, když se rodička rozhodne své mlékárny nadobro zamknout s tím, že je to hračka zas už jen a jen pro tatínka. V tomto případě šetřte síly, opravdu je vaše přemlouvání naprosto k ničemu, rodička bude ve svém stanovisku naprosto skálopevná.
Jestliže máte zálibu v plivání dudlíků z kočárku na špinavý chodník, maminka z vás možná bude nadšená, taťulda však nikoliv. Neví, proč by se měl rozplývat nad tím, že důda je zadělaná od všeho možného a že je třeba ji přinejmenším umýt, případně pro jistotu koupit novou. Buďte trošku chápaví a nepřidělávejte svému rodiči zbytečně vrásky, občas se chudák totiž budí ze spaní hrůzou, jestli vůbec zvládne na všechny ty plínky, dudlíky, bryndáčky a sunary vydělávat.
Oba rodičové budou blahem bez sebe, když učiníte své první, nejisté krůčky. Táta už vás bude vidět na pomyslných stupních vítězů na poli sportovním, zatímco máti si s povzdychem uvědomí, že doby, kdy vás našla tam, kde vás odložila, jsou neodmyslitelně v tahu. To však nic nemění na tom, že má radost z toho, že se vyvíjete „podle tabulek“.
2. rok
Rodiče spolehlivě znervózníte tím, že nebudete mluvit. Přiznejte se, ono vás k tomu ani nic nenutí. Máma kolem vás pořád lítá a snáší až k nohám, co vám na očích vidí. A tak není divu, že ve dvou letech ze sebe vytlačíte s potížemi: „Má-,“ čímž voláte rodičku.
Můžete si být rovněž jisti, že své nejbližší pokrevní příbzuné vytáčíte tím, jak si všechno strkáte do pusy – venku je to hlína s broučky, případně vynikající písek, doma potom v lepším případě ocucáváte rohy dětských knížek, případně cpete do úst právě nalezený knoflík. Když vás rodič odhalí s „tajemstvím“ v puse, začne spouštět hrůzu. Nebojte se, rozhodně to není proto, že by vás neměl rád. Jen se děsí, co by se mohlo všechno stát, kdybyste neměli zrovna štěstí, a i to se někdy může stát. Takže zbytečně neriskujte, vážení.
3. rok
Vlezete úplně všude. Není problém zdolat například kuchyňskou linku. Tím, že do všeho strkáte nos, přivádíte rodiče na pokraj nervového zhroucení. Šikovnějším z vás se povede zavřít matku v zimních měsících na balkoně. Ta nebude vědět, jestli se má víc bát o to, že umrzne, nebo o vás, protože už jí začíná být jasné, že jste schopní naprosto všeho!
4. rok
Zatímco holčičky své rodiče dohánějí k šílenství svým neustálým žvatláním, kterého se až dokonce svého života nezbaví, synáček je deptá zarytým mlčením, ze kterého na rozdíl od sestry díkybohu vyroste.
5. rok
Ale, přátelé! Už jste pořád jen s tím „Má-“ vážně trapní. Fakt by vás neubylo, kdybyste se, pánové, rozmluvili. Děda by to nejspíš okomentoval slovy: „Však by vám ta huba neupadla,“ a měl by pravdu! Takhle se nedivte, že lítáte od doktora k doktorovi s podezřením na různé poruchy, vyloučit se musí i hluchota. A radím vám poměrně dobře, jestli se nevzpamatujete, do školy určitě příští rok nepůjdete.
Sestra ve vašem věku byla jiný číslo. S kamarády ze školky a sousedství si hrála na doktory, což jí mnohdy měli rodiče za zlé, ovšem mysleli to samozřejmě dobře. Jenže vysvětlujte to pětiletým, že jo?
6. let
Zatímco holčička začala chodit do školy, chlapeček navštěvuje dále školku i paní logopedku, která se z něj snaží vypáčit aspoň holou větu, přičemž dbá na správnou artikulaci, což se neobejde bez toho, aby klukovi nesáhla na pusu. Když už synek pochopil, že bez mluvení to nepůjde, pomalu začne rozvazovat jazyk. „Néé, tam nejdu! Ta paní mi kroutí hubou!“ odůvodňuje svůj odpor k „paní logo“. Brání se však marně. Rodiče vědí, co je pro jejich dítko dobré, ba nejlepší.
7. let
Šťastní rodiče konečně odvedli syna poprvé do školy. Rádi vidí, že je synek v první třídě spokojený a doufají, že mu to půjde stejně tak dobře jako jeho sestře, pro kterou je škola úplná hračka.
Tatík tajně zamačkává slzu. Je mu jasné, že z kluka sportovec rozhodně nebude. Při obyčejné hodině tělocviku si syn zlomí ruku na dvakrát. Od té doby budou tělocvikáři chlapce zaměstnávat o hodiny takovými úkony, při nichž úraz nehrozí, nebo ho rovnou raději budou z těláku sami omlouvat.
Když už vaši rodičové usoudí, že jste „zralý muž“, který zasluhuje trochu té důvěry, svěří vám klíče od bytu. Při první možné příležitosti je ztratíte. Nebojte se jít kvůli tomu domů. Tam vás sice nepochválí, ani metál nedostanete, ale rozhodně nebudou pro vás následky tragické. Trocha těch výchovných řečí to pro tentokrát spraví. Nesmíte se divit, taťka teď bude mít hafec práce s předěláváním zámku, přiděláváním nových klíčů, atd. Si pište, že se při tom zpotí a možná i trochu zhubne.
8. rok
Hysterický výstup rodičů vám napoví, že ukrást mejdlo v obchoďáku nebyl dobrý nápad. Jasně, byla to sázka. Ale pamatujte si, krást se nemá, a když už tomu pokušení nemůžete odolat, potom se aspoň nenechte chytit. A vůbec, na podobné věci jako je „Lucie, postrach ulice“, byste se neměli dívat.
9. rok
Rodiče vážně nechápou, po kom můžete asi tak být. Zatímco dcerka je až na svou nehoráznou lenost bezproblémová o vás se cosi podobného nedá říct ani 1. dubna. Pojídáním lepidla z tuby jste nešokovali jen výtvarkářku, ale následně i rodiče, kteří by raději věřili tomu, že paní učitelka potřebuje nové brýle a že vy jste jen pod lavicí tajně cucali pikao. Když vás však před rodiči shodí kámoš výrokem: „To jsem si nemyslel, že jste na tom tak blbě, že musíš žrát lepidlo. Dneska budeme mít doma řízky, nechceš přijít?“ Přestanou i rodiče vidět svět, tedy spíš vás, růžově.
10. rok
Zatímco pánové začínají mít jasno v tom, že všechny dámy vyjma rodičky jsou krávy nevydojený a vrány nevylítaný, potom holčičky vědí, že chodí do třídy jen se samejma blbečkama a nechápou, jak si jejich máti mohla nějakýho chlapa vůbec najít, když jsou všichni tak...tak děsní!
11. rok
Holčička se dostala na víceletý gympl. Chlapeček se dál trápí na základce a pokračuje ve svých eskapádách. Pro změnu ztratil opět klíče. Tatík nadává o něco míň, i když se zpotí u výměny zámku o něco víc (zestárnul). Už se smířil s tím, že má syna smolaře.
12. rok
Syn si zlomil ruku a nohu. Na tělocviku pochopitelně ne. O prázdninách spadl z hrušky. Rodiče se modlí, aby klukovi jednomu bláznivýmu ty kosti dobře srostly, když už mají doma nemehlo.
13. rok
Holčika už má vše důležité dávno nastudováno z „Encyklopedie pohlavního života“ pro třináctileté. Teorii ovládá dokonole, s praxí je to však horší.
Probudila se jednoho slunečného, prázdninového dne. Po snídani měla v úmyslu jít si zaplavat do řeky. Když se převlékala do plavek, všimla si, že spoďáry nemá nejčistší. „To se stává i v lepších rodinách,“ okomentovala příhodu a hodila našpiněné kalhotky do koše na prádlo. A jala se užívat si vodu i sluníčko. Když se vrátila, převlékla se do čistého, aby za hodinu vyrazila zpátky k řece.
Stáhla si kalhotky ke kolenům a spíš jen tak pro zajímavost, se podívala dolů. Vyvalila oči, nechala kalhotky viset u kolen a odskákala za máti.
„Mami, dívej, to není možný! Už zase,“ ukazovala rozčileně na tmavý flek, který hyzdil její oblíbené kalhotky. „Neříkej mi, že jsem takovej kanec, že si neumim utřít pořádně řiť.“ Matka se začervenala a začla své holčičce vysvětlovat, že to není tak, jak si myslí.
„Ségra, pojď se koupat!“
„Na to zrovna teď nemám náladu,“ odsekla nakvašeně s knížkou v ruce, rozvalená na gauči. Přemýšlela o tom, jak ten život je děsně nespravedlivej.
........
P. S.: Inspirováno textem Ivana Krejčího „Nebojme se vlastních dětí“ a také životem.
P. S.2: Další várka bude po víkendu.
