„Na to jsi ještě malá!“

„Maminko, proč už s námi tatínek nebydlí?“

„Neptej se, tomu bys stejně nerozuměla. Na to jsi ještě malá.“

„A kdy už konečně budu mít brášku? Nebo sestřičku?“

„Nebudeš.“

„Proč?"

„Protože nemáme tatínka. A vůbec, na to jsi ještě malá.“

„A na co potřebujeme tatínka? Děti přece nosí čáp nebo vrána!“

„Myslíš? Už jsi někdy viděla vránu nebo čápa, že by nesli miminko?“

Zavrcení hlavou.

„Tak vidíš.“

„A k čemu je ten tatínek dobrej?“

„Nosí korunky a stará se o celou rodinu.“

„Tím, že nosí korunky se dělaj´ miminka?“

„Korunky jsou důležité, ale je to ještě trochu jinak. - Na to jsi ještě malá.“

Dělala, jako by poslední část neslyšela: „Jak?“

„Kačenkooo, tomu bys nerozuměla, na to jsi ještě moc malá.“

„Na to, abych si zavázala tkaničku malá nejsem. Jak to, mami, je? Řekni.“

„Maminka s tatínkem se musí mít hodně rádi, ale ani to nestačí. Je to vážně složitější. - A vůbec, copak tobě nestačí, že už jednu sestřičku máš?“

Jenže, jenže když Adéla už je moc velká a nehraje si se mnou. Nechci být malá! Proč?

O tři roky později

„Mami? Proč Adéla polyká prášky, když není nemocná?“

„Neptej se, na to jsi ještě moc malá.“