Kdysi
jsem žila v přesvědčení, že pojem hranice se pojí
především se zeměpisem, kdy představuje pomyslnou čáru
mezi zeměmi.
Myslela jsem si to ještě v době, kdy už jsem dávno objevila záhadu Ježíška a kdy jsem o existenci pekla silně pochybovala. V omylu jsem setrvávala, ač to zní naprosto neuvěřitelně, až do svých osmnácti let. Oči mi otevřela teprve příprava na blížící se maturu.
Červík nejistoty mě sice nahlodával už když jsme na hodinách dějepisu probírali Jana Husa. To, že byl upálen, nebyla pro mě žádná novinka. Ale výklad paní učitelky mě tentokrát nechával na rozpacích. „Jan Hus byl upálen 6. července 1415 na hranici.“ Pečlivě jsem si poznámku zapsala do sešitu a vyčkávala, jak bude pokračovat. Ale ono nic. A sakra, pomyslela jsem si, tady bude nějaký háček. Na jeho řešení jsem ale neměla sílu, a už vůbec ne odvahu někoho se zeptat. Co kdybych ze sebe náhodou udělala vola? Modlila jsem se, abych z Jana Husa nikdy nebyla tasená. Co bych jako před tabulí řekla? Že byl upálený, ale že vůbec neutším na jaké hranici to bylo? Jediným možným vysvětlením v tu dobu pro mě mohlo být, že s největší pravděpodobností Kostnice ležela kdesi na hranici dvou zemí. Naštěstí jsem tuto teorii nikdy nerozmazávala.
Když jsem se učila na maturitu, najednou mi svitlo. „Ahaaa, tak takhle to je! Hranice bude velký ohýnek. No, že mě to nenapadlo hned,“ bouchla jsem se do čela a byla tak nějak ráda, že jsem záhadu náhodou rozlouskla.
A od té doby vím, že není hranice jako hranice a doufám, že za své, mnohdy kacířské názory, na hranici neskončím.
