Seděla jsem v cukrárně, srkala horkou čokoládu a listovala časopisem. U stolku vedle mě jedla matka asi s patnáctiletou dcerou dortíky a pila čaj. Stolek přede mnou okupovaly dvě důchodkyně, které řešily své neschopné manžely, snachy a také si stihly navzájem postěžovat „na ty mladé“, kteří se podle nich neumějí chovat.
„Tak jdem,“ zaslechla jsem od vedlejšího stolku. Asi čtyřicetiletá žena i její dcera vstaly.„Počkej, tady se nádobí uklízí!“
Dcera udělala na matku otrávený ksicht. „To je teda podnik. Fakt na úrovni. Nic odnášet nebudu. Za co jsou ty prodavačky placený?“
Matka ji sjela káravým pohledem, a tak její skoro dospělé dítě přeci jen vzalo do rukou upatlaný talířek se lžičkou a skleničku po vypitém čaji.
To ovšem důchodkyně neviděly, jen slyšely to samé, co před chvílí já.„Oni si snad ani po sobě to nádobí neodnesou!“„No jo, to jsou ti mladí…“
Slečna, která přestala dělat obličeje, právě odcházela od odkládacího pultu, si poznámku nenechala líbit.„
Slyšíš to?“ obrátila se na svou matku, „ta paní si myslí, že to ani po sobě neodnesem. To snad není ani pravda! Kdyby se paní starala o sebe, udělala by líp!“ dodala ještě nahlas, aby to zcela určitě neuniklo dámám, kterým byl její monolog určen především.
„Slyšela jste tu holku?“ řekla rozrušeným hlasem jedna důchodkyně té druhé.„To víte, ta dnešní mládež není ani trochu vychovaná.“
Dámy měly každopádně ještě co rozebírat a já měla o zábavu postaráno. Poslouchat se nemá, ale tohle jsem si vážně nemohla nechat ujít. K odchodu jsem se odebrala dávno potom, co už stůl přede mnou zel prázdnotou. Když jsem ale kolem něj procházela ven, všimla jsem si, že si paní skleničky od kávy po sobě neodnesly.
