Dobrého pomálu aneb Když se to přežene s čokoládou

Miluju čokoládu a mohla bych ji jíst po tunách, po kilech ji už jím. Znáte ten slastný pocit, když se vám rozpouští na jazyku a pomalu se odtud táhne až do trávicího ústrojí? Pocit, který se nedá ničím nahradit.

Nebudu zapírat, jsem na čokoládě závislá. Je to i jistý zlozvyk, kterého bude těžké se zbavovat, ale jinak to nepůjde. Když se to s ní totiž přežene, může být člověku ouha, a to já dobře znám. Obvykle své denní dávky zvyšuji, když jsem ve stresu, a v něm jsem v podstatě pořád. Kdysi jsem žila v domnění, že si alespoň doplňuji energii, jenže to mi ještě stále nedocházelo, že všeho moc škodí a čokoláda není v tomto výjimkou, bohužel. Když jsem si takto po svém doplňovala energii, tak mi bylo divné, proč jsem věčně tak neskutečně unavená a vysátá.

„Prosim tě, běž k doktorovi, tohle není normální,“ doporučila mi maminka. Nejdříve jsem nikam jít pochopitelně nechtěla, co bych mu jako vykládala? Že jsem pořád unavená? Taky by mi mohl odpovědět, že nejsem nemocná, ale jen líná. Až když únava neustávala a začala být vážně otravná, přitvrdila mamka na výrazivu a se slovy: „Táhni!“ mě poslala k doktorovi. A tak jsem tedy táhla.

Lékař měl podezření na štítnou žlázu. Po sérii vyšetření však zjistil, že žádnou nemocí netrpím. Dál jsem jedla čokoládu a cítila se mizerně. Divím se, že mi vůbec nedocházelo, co svému tělu provádím, jak ho nevědomě huntuji, jak ho nutím zpracovávat nadměrný cukr, což mu samozřejmě na energii nepřidává, právě naopak. Oči mi až otevřel článek, který se zabýval nadměrnou konzumací čokolády. A tam přesně byly popsány ty stavy únavy, vyčerpanosti a podrážděnosti, které jsem nedobrovolně zažívala, přitom jsem si je sama navozovala.

Jenže boj s jakoukoliv závislostí není zrovna snadný. Stále se mi ještě stává, že na nějaký článek a na selský rozum zapomenu a vesele si jím čokoládu a jím, až je mi z toho smutno. Když si však uvědomím v čem je chybička, potom tu hnědou hmotu omezím a je mi hned lépe. Dobrého po málu.