Co?! Já chci svoje peníze a né to, co řiká ženská!

O tom, jak jedna Romka nedostala to, co „jí patří“

„Takže to bude 7 826 korun.“

„Co? Jak je to možný?!!“

„7 826 korun, nebo jste čekala, že dostanete víc?“

„Měla jsem dostat přes osm tisíc! Manžel mi to říkal!“

„Bohužel, je to 7 826 korun,“ zopakovala trpělivě paní za přepážkou, která se nenechala vyvést z míry, i když starší žena snědší pleti zvyšovala hlas a občas vztekle bouchla do skla.

„To není možný. Toto. Řekněte, kolik je kurz libry?“

„28,50 korun.“

„No vidíte to? Vidíte to?! To je pak přes osm tisíc. Jak řikal můj manžel.“

„Ale já vám nemůžu dát víc než 7 826 korun.“

„Jak to že né? Chci to podle toho kurzu, pani. Slyšíte?“

„To ale nejde.“

„Proč ne? Řekněte, proč ne.“

„Záleží, kolik nám z té Anglie pošlou, a to my neovlivníme.“
„Ale když jsem tu byla minule, dostala jsem přes osm tisíc podle kurzu. Dejte mi to podle kurzu!“ trvala na svém značně rozhořčená paní.

Vývoj situace po celou dobu pozoroval se zájmem další zaměstnanec pošty, muž. Kvůli paní, která chtěla těch „svých“ osm tisíc, se začala tvořit fronta.

„Pane, pane, poďte se na to podívat. Vy tomu budete rozumět víc než tahle ta ženská. Dyť ona tomu vůbec nerozumí!“

„Podívej se, udělala jsem to takhle, a to je přece správně,“ zachovávala klid pošťačka. Muž se jí koukal přes rameno do počítače a jen pokyvoval hlavou. Paní na druhé straně okénka se zastání u pána nedostalo. Nervózně a vztekle zaklepala na sklo.

„Zavolejte mi vedoucí. Slyšíte?! Vedoucí a hned!“

„Nebojte, hned ji zavolám,“ řekla s klidem pošťačka. Obdivovala jsem ji. Já už bych zuřila, a to rozhodně nejen uvnitř, ale pěkně navenek. Když paní vedoucí přišla, začala Romka křičet a nadávat, že „je ta ženská neschopná“, a že si snad paní vedoucí bude vědět rady.

„Ta ženská udělala chybu.“

„Uklidněte se. Paní žádnou chybu neudělala. Je to v pořádku.“

„Neudělala, řikáte? To není možný. Dyť jsem měla dostat přes osm tisíc. Manžel to řikal. Víte co? Stornujte to. Já nechci sedm tisíc. Jinde mi daj osm.“
„To vám nedají. Všude dostanete 7 826,“ ubezpečila ji paní vedoucí.

„Jak to? Páni védoucí, řekněte, jak to?! Dyť mi to vždycky zaplatili podle kurzu. To voni si v tý Anglii něco strhli?“

„Při posílání se vždycky strhává. Chcete to tedy stornovat?“

„Ale tak mi dejte těch sedm tisíc. Ale to jsem ještě neviděla, tohleto. Sedm tisíc místo osmi. A manžel řikal, že dostanu přes osm,“ vzdychala už jenom a chvílemi to vypadalo, že se rozpláče. Naštěstí už představení skončilo. Žena snědé pleti sbalila několik fialových bankovek a v tichosti zmizela.

Když jsem přišla k přepážce, povzbudivě jsem se na pošťačku usmála. Pošťák i paní vedoucí už dávno zmizeli. Paní za sklem se chovala naprosto profesionálně. Vůbec předešlé události nekomentovala a dál dělala svou práci. Podala jsem jí složenku k vyplacení peněz. Obnos mi podstrčila škvírou.

„Děkuju. Nebojte, nebudu chtít víc.“

Usmála se. „To je dobře,“ řekla.