Dvě neznámé Jiráskovy básně

Nově objevené Jiráskovy básně z doby jeho literárních začátků jsou jedinečnou ukázkou Jiráskovy rané tvorby.

Málokdo ví, že Alois Jirásek, proslulý svou historickou beletrií a divadelními hrami, začínal svou literární kariéru jako básník.

Jako mladý student (Jirásek se narodil v roce 1851) vášnivě četl a mezi jeho oblíbené básníky patřil Čelakovský, Erben a Hálek. Tehdejší časopisy běžně uveřejňovaly literární novinky, které byly v době, kdy nebyl internet, televize ani rozhlas, velmi oblíbené.

A Jirásek, který začal básnit nejpozději v septimě, začal snít o tom, že i jeho básně budou jednou otištěny a čteny.

Zpočátku své básně tajil (jako většina mladíků), ale pak se přece jen odhodlal a poslal některé své básně do časopisu Světozor. 

Udělal to několikrát. Pak jen čekal.

A dlouho nic.

Až v létě roku 1871, krátce před maturitou, uviděl svou báseň "Žena podloudníkova" ve svém oblíbeném Světozoru. Měl obrovskou radost. Do konce svého života si na ten okamžik pamatoval.

Roku 1872 vydal Jirásek v radikálním časopise Svoboda své dvě, z různých sborníků a studií celkem známé sociálně zabarvené básně "U rakve dělníkovy" a "Při exekuci".

Po několika letech se nakonec definitivně rozhodl, že básnění zanechá a bude se naplno věnovat pouze próze a dramatu.

Tiskem ještě vyšly minimálně dvě Jiráskovy básně, které však zůstaly čtenářské veřejnosti naprosto nedostupné.

Jedná se o básně zajímavé a určitě stojí za to si je po mnoha letech připomenout - báseň "Neznámému bohu" přijal do sborníku na oslavu 25letého trvání Akademického čtenářského spolku v roce 1874 dokonce sám Vítězslav Hálek.

Osudy druhé básně, otištěné v roce 1876 v časopise Lumír, s názvem Ejhle člověk zůstávají zatím nejasné...

NEZNÁMÉMU BOHU

"---nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest: Neznámému bohu.

Skutkové Ap. 17.-23."

Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny,

šum korun v šeré výši tajně zněl,

jak proroka ret ve snu rozechvěný

by tiše divné zvěsti vyprávěl.

V těch temných kobách klenby zelenavé

jak v chrámu oltáře se bělaly.

V nich věky dávné cit svůj vepsaly,

a po světle své tužby, vzdechy lkavé.

Tu skála omšená, kol břečťan pnivý,

tu oltář s krví, ohně záplavou,

tam děti bije bohu kněz ten divý -

to věčného je boha oslavou.

Dál kráčím smuten - oltář z mramoru!

Plá vonný oheň, zvučí jásot, zpěv,

kol v divém pohybu řad mládců, děv

tu slaví božství v reji, pustém sboru.

Teď oltáře u stupňů stojím bílých -

ten zlata lesk a kmentů nádhera!

Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,

dým stoupá vonný stromů do šera.

Kněz z výše boha volá, bludným klna,

zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,

a proti bratru bratr zvedá pěst,

a v rudé moře roste krve vlna.

Ó bože! Bože! Oltáře to tvoje?

Tu nepadnu na svoje kolena.

Dál spěchám plný tísně, nepokoje,

až stanu, obětnice omšená

kde schýlila se k dubu ku starému.

Tu píseň nezvučí a modlení

se ozývá jen v dubu šumění

a v kámen vryto: Bohu neznámému!

To výkřik ze šera, vzdech dávných věků,

to člověčenstva touha odvěká,

již mnohý zaved´ oltář plný vděků -

Však přijde věk a zas tu pokleká.

Tu brána všem je k míru ku zlatému -

tu věků slyším teskné bušení -

kdo strhne roušku temna, tušení,

kdy zajdou slova: Bohu neznámému.

Paprsek mnohý, ale světla málo;

a duch můj tesklivě se zadumal.

Za horou slunce tiše umíralo,

svit slední hájem, na oltáři plál.

Kol tichý ševel, jako citem jatý,

již šero - dne pohasnul červánek -

hle večernice! - noci skřivánek,

a tmí se - kol a kol mír, poklid svatý.

"Jest! Jest!" duch volá z nitra hlubokého;

a zírám k nebi pohnut, v povzdechu

se vroucně modle klesám po mechu

v hvězdnatém chrámu "boha neznámého!"

EJHLE ČLOVĚK!

Skroceno již moře, bičem potrestáno,

vzdorně hučíc rozbíjí se o most lodní,

rukou lidskou v porobu že tuhou dáno!

Hellesponte, Evropy ty hradbo vodní,

jak se posmívá ti východu tam vládce

z trůnu svého u Abydu,

kolem něhož vidíš knížata i rádce,

v lesklé zbroji, nachu, zlatohlavě

kořící se pána svého slávě,

králi, slunci všeho lidu!

A král králů Xerxes pyšně v padol zírá,

tam kde vojska jeho nekonečné davy

v ranním šeru hostí rovina ta šírá,

nad níž velbloudů a slonů výspy tmavy.

Kleče podal kněz teď králi pohár plný

slunci svaté ku oběti,

které zlatem vroubí červánků již vlny.

A sbor mágů ku zdaru a blahu

myrhu sype kol a vojska dráhu

pobožnými slovy světí...

A dál Xerxes zírá - ku dálnému moři.

Zmizelo již v stínu lodí širobokých -

plachta za plachtou - jak od červánků hoří

plátna bílá, stožárů les převysokých.

V šerou dál zří, až kde nebe vlnu líbá;

a tam ještě plachty jeho!

Vše to jeho, vše, to vše se před ním shýbá,

pro něj tasí zbraň svou bojechtivo,

jemu koří se a jím jest živo,

vůlí muže jediného!

Oj jak duše jeho šťastná, opojená!

Srdce jak mu poskočilo v divém jasu!

Zpupných Helénů ty země opuštěná,

jak jsi bídná! Kde as najdeš pomoc, spásu?!

Teď - již chvíle ta - již vzešlo slunce věčné;

a král kynul z svého trůnu.

Slyš ten pokřik! Hlas to bouře nekonečné!

Po planině širé hromem hučí

třesa nebem, mořem, a již zvučí

země krokem miliónů!

Slunce září, vojů zbraň se blesky míhá,

hudba, zpěvy zvučí, praporcové vlají,

žárné oko krále dav za davem stíhá.

Všechny světa řeči se tu ozývají,

od Indu až Nilu, z dálných pouští, rájů,

v kovu, kožích, polonazí,

jezdci, pěší, bílí, z etiopských krajů,

různé zbroje táhnou slovem jeho.

Kdo odolá vůli všemocného?!

Srazí v prach tě, Hellas, srazí!

"Bohové, o díky! Blažen jsem, o blažen!"

Vstanuv zvolal král a pohár zlatý vznesl.

Co tak náhle umlkl? Jak orel sražen

z výše slunné v propast, duch mu ve tmu klesl -

Myšlenko ty černá! Stíne hrozný, ledný!

"Umřou! Věk než přejde - umřeš!"

"Umřeš, umřeš!" šeptá král si sklesnuv bědný.

Na své voje kalným zírá zrakem,

na duši mu tíží černým mrakem:

"Věk než přejde - umřeš - umřeš-"

Ze všech světa končin voje táhnou kolem,

země duní, křik jich hřímá vrchem, polem:

"Králů králi! Sláva tobě, světa pane!"

Xerxes tich a slza bolná v číš mu kane!