Babka Křópalka tlachá, drbe, vzpomíná - 2.

Lidová důchodkyně babka Křópalka (98) sice neumí s Internetem ani jinými počítačovými aplikacemi (podle mě si pod pojmem počítač představuje takové velké počítadlo, které vždycky stávalo ve škole, hlavně v prvních třídách), ale ráda do všeho kafrá a hlavně mně do ucha - přečtěte si to.

Zasejc se nám nepovedlo koupit pro naše babský bály nějaký nový hezký kroje. Tož to víte, jak se každá babka u nás na dědině ráda vokazuje a jak jí těší, že po ní dědci mlsně slintaj. Jenže vono to je už těžký v tomhle věku poznat, jestli dědek slintá láskou, nebo má nějakou nemoc. Naštěstí ale voni slintaj skoro všici, páč každej už přes tu vosmdesátku má v sobě nějakýho toho červa. Takže si každá z nás babek může aspoň myslet, že slintaj láskou. A to byste viděli, jak jsou babky celý žhavý. Pořád by se producírovaly po bálech, no šak jim už nestačí jeden za měsíc. Tož to jsme se s babkama ve vsi dohodly, že jako budeme držet při sobě a že založíme takový to babský hnutí. Jako že spolu víc prosadíme. Von totiž náš starosta je takovej zarputilej. No, vono to taky není lehký se jako domluvit, co jako budeme prosazovat. Jedna chce bál až vod devíti, aby ještě chytla nějakej ten seriál v telce, druhá musí zase bejt už v deset doma, páč si musí vzít prášky.

No a na jednom bále, bylo to nějak kolem svatýho Rocha, stará Fafejtka byla nějaká rozdivočelá, vona má takovýho drzýho vnuka, von jí pořád něco vyvádí, no a vona bere takový modrý pilulky na tlak a von jí tu modrou pilulku vyměnil za jinou, takovou tu nemravnou, no já jsem se musela desetkrát pokřižovat a říct aspoň pětkrát zdrávas, abych se vočistila, když jsem se to dozvěděla, tak vona prostě běhala jako divá, nohy se jí motaly, jako by zelo šlapala, pískala jako tlakáč a bylá celá růžolící, jojo, tak si jí naposledy pamatuju, když si poprvý vzala podprdu a šla v ní do školy. No a jak se tak celá šílená motala, tak se jí ty hnáty nějak zamotaly a kecla s sebou na bubny a roztrhla si ty krásný krojový šaty.

Tak jsme si jako řekly, že koupíme úplně nový kroje, abysme jako byly všechny stejný. Jenom Fanka Kopálkovic chtěla mít jinej kroj, vona byla vždycky taková divná a chtěla bejt vidět. A vždycky dělala pravej vopak toho, co dělali ostatní. Za Masaryka byla u komančů, za komančů vystavovala v okně sádrovou papulu Masaryka. Vždycky jí chytli a zavřeli do cvokhausu.

Tak jsme byly celý vodrovnaný a veselý, už jsem se viděly, jak nám ty hadry budou všichni chválit. Ale pak jsem řekla: No jó, ale kdo ty hadry koupí? Dyk se ani jedna z nás nikam vodsaď nevyhrabe. A taky že jó. Železnice je pro nás drahá a ty schody do vlaku jsou moc vysoký, a autobus k nám do vsi jezdí jednou tejdně. Tak mě napadlo, že jako bysme mohly vybrat kačky a dát je mladýmu Pepíkovi hostinskýho, von je sicejc študovanej právník, ale jinak slušnej klučina a měl z matiky vždycky jedničky. Fafejtka chtěla hlasovat, aby to prej bylo demokratický, že se to teďka prej jako musí, tak jsme zvolily Pepíka, aby nám ty hadry koupil (Fanka byla proti).

Už se blížím ke koncu, tož mě už neplískejte, že pořád krafám. Tak jsme Pepíkovi daly peníze a ať nám v městě koupí ty hadry. Já Vám to snad ani nedopovím, jak mně najednou chytá šlak, budu si muset pak vzít prášky, aby mě ještě neranila pepka, víte, co von udělal? Právník jeden. A to si myslim, že jsem ještě slušná. Von jen tak přišel, položil na stůl pro každou z nás takovej ten černej hadr - rubáš a nic. Tož my na něj. Cos to přines? Měls koupit kroje! A von klidně: Jsem si to rozmyslel, myslím, že rubáše Vám budou slušet víc a určitě je spíš užijete.

No nepraštili byste ho pometlem? Tak to dopadlo, když jsme chtěly, aby někdo za nás něco udělal. A pak ať mě někdo presuje, abych ještě chodila k volbám volit nějaký zástupce, když si pak stejně každej udělá, co chce.