Měl jsem svetr. Měl jsem lyže. Svetr mi byl tak akorát a lyže jsem obul jenom dvakrát cvičně v obýváku. Bylo na čase vyrazit na svah a teorii přeměnit na praxi. I za cenu, že to bude bolet a možná mi zase někde prdne šev.
První den jsem měl trochu trému, tak jsem si to radši vzal jenom na balkón.
Druhý den pod sjezdovkou jsem to ještě trochu pošteloval.
Vyjel jsem nahoru a šly na mě mrákoty. Začaly se mi klepat kolena a po zádech mi tekl studený pot.
Nahoře jsem se do toho obul a...
...po dvou metrech jsem šel (ne)očekávaně k zemi.
Začátky byly krušný a já začal pomalu ty dřeva nenávidět.
Pak jsem asi dvakrát skončil v síti.
A jednou mě museli tahat i z laviny.
Nebo jsem zajel tam, kde ještě žádný lyžař nikdy nebyl.
Nechtěl jsem házet flintu do žita, ale jestli nepomůže občerstvení a trochu voraz, tak jsem dojezdil.
Jakou já měl po těch všech držkopádech žízeň...
Pak jsem zaparkoval svoje ski a dal si dvacet než půjdu zase do boje.
Tak a jde se na to. Jak to říkali? Trochu pokrčit v kolenou, předklonit, zavřít pusu a hlavně nepískat strachy.
Pak jsem zkusil jet chvili i pozadu.
A nakonec jsem si i jednou skočil a od té doby už mi nikdo neřekl jinak, než Kabir Tomba.
Byl jsem zase jednou Pán hor.
Přiznávám, že se tady nerozhoduju mezi modrou nebo červenou, ale že jsem se jednoduše ztratil. No nic, sjel jsem do údolí - samozřejmě jiného, než jsem bydlel. Na silnici, kde to už drhlo jsem sundal lyže a mávl na taxík. Taxikář nebyl ani moc překvapenej, prý jsou tam na to docela zvyklí.
No a takhle to vypadalo každý večer v sedm. Byl jsem hotovej. A jedno vím jistě, takový divadlo na sjezdovce, tam ty Švýcaři ještě v životě neviděli.
Kabir děkuje všem zaměstnancům areálu Adelboden ve Švýcarsku za pomoc při opakovaném zastavování lanovky, zásahu rolby a taxi službě ve všech okolních vesnicích pod svahem. A pokud bude na konci měsíce zjištěno v místních sýrárnách manko ve skladu, tak se prosím obracejte mailem na nikdyneplatim@kabir.cz.
