Byla neděle ráno. Byl jsem v županu a doma jsem uzavřel při snídani sázku, že se za celý den z toho županu nesvlíknu a přesto vyrazím mezi lidi. Chvíli jsem tedy musel přemýšlet, kde bych splynul s davem, ale dlouho jsem si hlavu nelámal a volba padla na Karlovy Vary. Teď už jsem jenom potřeboval nějaké místní domorodce, kteří si mě vemou na krk a pokorzují se mnou v županu po promenádě.
Nákres cesty přišel mailem. Byl jasný, nemohl jsem se ztratit. Dobře, dobře uznávám, že jsem smluvené místo přejel a třikrát jsem se projel po nadjezdu směrem na Prahu.
A jak jinak začít v Karlových Varech, než stylově v kosmických křeslech v recepci v hotelu Thermal.
Posilnil jsem se teplovou vodou, spočítal lidi v bazénu a vyrazil do víru velkoměsta.
Tohle je jediná fotka, kde můžete vidět celou mou rodinu. Ten vysoký myšák vlevo je můj táta a ta sympatická myšule za mnou je naše máma myš, druhý zleva je brácha a ségra sedí po pravé straně vedle mě. Cože? Že nic nevidíte? To je divný.... To bude asi tou teplou vodou.
Na kolonádě nikdo. Jen já a můj župan.
Zamířil jsem do Puppu. Tak jak jinak, než stylově kočárem, ale zadarmo...
Nosili mě na rukou...Pane Kabire sem...Pane Kabire tam... Asi bych si na to dokázal zvyknout.
Všude měli samé vkusné a potřebné věci. Přemýšlel jsem, komu bych se doma pomstil.
Tohle byla zvonkohra, na kterou když šlapete, tak hraje. Já ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem tón nevydal. Tak holt musel šlapat zase někdo jinej...
Šel jsem se podívat na další pramen. Bylo mi jen trochu líto, že ty dva kanystry, co s sebou táhnu, musím nechat před budovou.
Takhle nějak to bude vypadat, až pojedu jednou na Island. Teda, bez toho županu.
Tuhle vitrínu jsem nemohl minout bez toho, abych začal trochu uslintávat a dělat oči na ostatní.
A než jsem stačil přejít do druhého stupně vydírání, tak už jsem ji držel v ruce a pustil jsem se do ní. Měl jsem jenom trochu strach, abych do toho pramene nezahučel a nezačal jsem rezivět. Župan vem čert, ale co chlupy..
Po cestě jsem to vzal ještě přes dílnu a navrhl vlastní kolekci. Dokonce mi půjčili i štětec, ale netrvalo to dlouho a už mě sunuli ze stolu...
Tak jsem si v peci aspoň nahřál trochu zadek.
No a pak jsem vlezl i tam, kam jsem neměl. Nemusím popisovat, že pak se najednou ozval hrozný kravál, všude samý střepy a já se probral až za pět minut s ručníkem na hlavě.
Nechtěl jsem být večer v hlavních večerních zprávách, tak jsem vzal nohy na ramena a vyrazil pryč z města. Kousek nad letištěm je vyhlídková restaurace. Tam jsem si dal Boršč, lívanečky s marmeládou a šel jsem šmírovat letadla a vyhlížet pozemní letušky.
Měl jsem štěstí. Jedno jsem zahlídl. Horší bylo, že tady v tom županu už jsem byl trochu víc nápadnej.
Je snad jasný, že tohle je jen snímek do rodinného alba. Ve skutečnosti jsem konečně svlíknul župan, nasoukal oplatky do kufru, šlápl na plyn a vyrazil zase domů.
A komu že jsem svěřil svůj myší kožich v županu? No přece karlovarským domorodkyním Tině Solanové a Štěpánce Bergerové - blogerkám z iDnesu. Ještě jednou mé velké myší díky!
A jako bonus na závěr: Tý brďo! U Mosera byl i Žerár.
Byla tu i Dáša s Vaškem.
Byl tu i Kabir s Tinou!
