Už konečně vím, co znamená ROZJET TO nebo HRÁBNOUT POŘÁDNĚ DO STRUN. Konečně jsem měl možnost se taky jednou vyškrábat na podium a odehrát celý koncert s kapelou. Už nejsem obyčejnej, šedivej, plyšovej - už jsem taky hudební.
Zaujal jsem pozici, abych byl vidět - jako vždy. Měl jsem pod zadkem asi pět krabic. Vypadaly jako na klobouky, ale asi v tom nosí bubny, nevím...
Pak probíhalo ladění, zvučení, bzučení a cvrčení. Tak jsem sbalil svoji španělku s klikou a šli jsme radši na bar.
Než jsem stačil trochu pohnout knoflíkama, chytla mě zvukařka pod krkem a měl jsem po srandě.
A tady už to jelo. Nejen, že pravou tlapkou brnkám do strun, které nemám, ale když se pozorně podíváte, tak je vidět, že i zpívám.
Tady jsem v euforii už zapomněl i hrát.
Prej: Kabire, pojď na parket! Nešel jsem, bylo to na mě moc rychlý.
Splnil jsem si životní sen a konečně zasedl za bubny. Jenomže jsem nedošáhl ani na paličky, tak jsem se radši vrátil ke své věrné španělce.
Tady při představení kapely. Málem jsem omdlel - lidi mi tleskali. To mi doma nebude nikdo věřit.
No a pak už jsem šel z ruky do ruky...
To víte, že bude i video. A bude i s bonusem. Dojde totiž i na myší tanec.
Lidi, jak mě bolely záda.
A to jsou oni - TRIO ROMANO. A já jim z celého myšího srdce děkuju za tenhle životní zážitek.
Bylo holt už po dvanáctý a já jsem zvyklej chodit spát v deset. Tak kam jinam složit hlavu, než na malý soudek. A o čem se mi zdálo? No to je snad jasný: Pořádný koncert v létě, venku, něco na způsob open air festivalu, já na podiu a lidi šílej... A pak najednou: Kabire, probuď se a mazej si jít lehnout domů!
