Poprvé v životě jsem viděl běžky. Nejdřív jsem neměl tušení, co se s tímto nářadím dá všechno dělat a hlavně, co všechno se s tím dá sjet. Ale taky jak to může bolet, když vám ujedou nohy. A jak to všechno bolí, když se vrátíte po dvou dnech domů.
Večer před odjezdem jsem si ve sklepě ještě zkontroloval, jestli mám správně namazáno a třikrát jsem si do ticha cvičně zařval: ,,Stopaaa!´´ a pln očekávání jsem si šel lehnout.
A než jsem řekl Kabir - byl jsem nahoře. Nenápadně jsem pozoroval ostatní a nenechal na sobě znát, jak se mi klepou kolena, která jsem podle rad všech okolo měl mít mírně pokrčená.
Ten den jsem děsil nejenom sebe, ale i všechny okolo. Už jsem si představoval, jak všichni, kdo mě toho dne zahlédli doma večer vypráví: ,,Jsem ti byl prosimtě na běžkách v Krkonoších a najednou mě předjela malá plyšová myš.´´ Všem, kterým jsem uštědřil tento zážitek se tímto omlouvám.
Hlavně nepodcenit trasu. Měl jsem na to dva dny, tak jsem to vzal nejdříve lanovkou na Černou horu, pak přes Liščí horu přímo na boudu na Rozcestí, na Výrovku, na Luční, potom kolem Sněžky na Jelenku a v neděli ráno na Pomezní boudy. V pondělí jsem pak jenom ležel, nohy jsem měl opřené o skříň a tiše jsem pískal.
No vidíte, nic to není. Akorát nevím, kde mám druhou nohu.
A už to jelo. ,,Stopaaaa!´´ řvali všichni ostatní, jen já byl ticho a vyděšeně uhýbal z cesty.
Ale za ten výhled ta dřina a funění stálo.
Lidi, jak mě mrznul zadek.
Poslední metry před Výrovkou. Opět pár vyděšených běžkařů při pohledu směrem ke mně.
Pak už jsem jenom prosil a žebral, že si chci na chvíli sednout a že mám hlad a že slovo běžky už nikdy nechci slyšet.
Tady jsem měl trochu problém najít svoje lyže. Možná jsem dokonce pak jel i na cizích. Tak se kdyžtak tomu dotyčnému který vyfasoval moje, tímto omlouvám.
Hotel nebyl, tak jsem si musel poradit po myším.
Polopenzi taky nenabízeli, tak jsem musel zase k plotně.
Byl jsem sice po vlastní večeři, ale sud jsem si sebou nevláčel. Po těch kilometrech v nohách to bylo zase jednou zasloužené.
Doma jsem slíbil, že nebudu karbanit - na minulým čundru jsem prohrál totiž kalhoty. Ale to víte, někdy si nemůžu pomoc...Začne mě tak z ničeho nic svrbět packa a už se vezu...
No a jak jsem vypil to pivo, svařák a ta moje vlastní večeře, tak jsem holt musel chtě nechtě v noci ze stanu.
Ráno jsem se pokochal, zabalil, oblíkl, namazal a vyrazil.
Na nádraží nikdo nevěděl, jestli už to jede, tak jsem přiložil ucho na kolej a měl jsem co dělat, abych stihnul vyskočit. Slibuju - už to nikdy dělat nebudu!
A jede se domů! Na gauč. Do tepla. Pod deku. Ale hlavně do blízkosti plné lednice.
