Byla sobota ráno a na okno dosedala sem tam vločka sněhu. Válel jsem se v posteli a přemýšlel, jestli se mám otočit na pravej bok a ještě na chvíli zabrat nebo odkopnout peřinu a vyrazit za dobrodružstvím. Vystartoval jsem, jako když do mě střelí. Popadl jsem foťák, mrkl na hodiny a vyrazil jsem na nádraží, abych chytil vlak třebaaa, třebaaaa do Drážďan. Až ve vlaku mi došlo, že nejenom, že jedu na černo, ale nemám ani kalhoty. Ale to už jsem byl stejně někde u Roudnice, tak čert to vem...
Hlavně nesmím usnout, abych se pak neprobral až v Hamburku.
Takovýhle krásný poklopy mají v Praze na Hlavním nádraží. No, přejme jim, ať jim tam dlouho vydrží.
V Děčíně už mě trochu začínaly brnět nohy, tak jsem vyrazil se trochu provětrat do uličky a tímpádem jsem trochu rozproudil náladu ve vlaku. Těžko říct, jestli pozitivně. Každopádně o vzrůšo bylo postaráno.
Jeli jsme rychle...
...a jeli jsme taky tunelem.
Před Drážďanama přestali ve vlaku topit, takže jsem vypadl na nádraží s nudlí u nosu. Od tý doby, co jsem oholil fousy, mám totiž občas průvan kolem tlamy. Šel jsem se tedy nejdříve zahřát a posilnit.
Ač venku byly ještě zbytky sněhu, tak celý město už je nastartovaný na Velikonoce.
Tahle budova nese název - Kulturní palác. To je parádička...
Před Frauenkirche. Fotograf opět leží na břiše a lamentuje.
Tamhle vlevo...ty stánky s červenou střechou. Tam to vonělo a bylo to plný buřtů. Lidi jakej já jsem měl zase jednou hlad.
Byl jsem jedinej, kdo se posadil. Nutno dodat, že vál severák a bylo pár stupňů pod nulou. A snad jen nedodávat, že mě z lavičky museli odtrhnout.
Tohle mi zachránilo život. Pravej drážďanskéj Curry Wurst s tepelným hořákem v zádech.
To je figura...
No, hodně se tu nesmí, ale o mně ani zmínka, tak jsem vyrazil s klidným svědomím na průzkum.
V Drážďanech si můžete koupit cokoliv - třeba i boty.
Den utekl jak z rychlíku a už jsem zase mazal na vlak.
Místo ve vlaku jsem našel takříkajíc eins-zwei.
Ještě snímek před odjezdem a pak trochu panika, protože fotograf je venku a průvodčí hvízdnul.
Byl jsem plnej zážitků, nohy mě bolely, a dvě skleničky vína vzaly za svý. Ani jsem nejedl a probral se až za dvě hodiny v Praze opět na Hlaváku.
