Propouštění - propuštění - v lékárně nemají ani injekce, ani inzulin - ve druhé ano - budeme doma včas? - prvních 14 dní - nákupy - glykémie jako na houpačce.
Klikněte pro první díl příběhu
Klikněte pro druhý díl příběhu
Klikněte pro třetí díl příběhu
Klikněte pro čtvrtý díl příběhu
V posledních dvou dílech příběhu jsme zabředli trochu intenzivněji do suché teorie, takže cítím, že je třeba posunout vpřed zase příběh.
Po více než týdnu v Motole přišel konečně den, kdy se lékaři rozhodli propustit již Sárinku a přítelkyni domů. Ohlásili den D, kdy k propuštění dojde. Dohasil jsem v práci většinu průserů a vzal si dovolenou, vpodstatě všechnu zbývající dovolenou.
Po poledni jsem se probojoval skrz celou Prahu do Motola a těšil, že budu mít holky zase doma. Sárinka dostala ještě erární inzulin v poledne a oběd a zbytek už byl na nás. Akorát propouštěcí procedura se poněkud neúměrně táhla. Bylo za potřebí získat od jedné paní doktory recept na pomůcky, od druhé recept na inzulin. Dále s námi ještě chtěla naposledy promluvit edukační lékařka. Pan doktor, ke kterému jsme měli později chodit do ambulance na kontroly byl právě na dovolené, takže jsme dostali za úkol dojít se k němu objednat na za 14 dní, ačkoli má již plno a ještě jednou v tomto týdnu jsme měli přijít na oddělení za stávající paní doktorkou na konzultaci a kontrolu.
Měli jsme toho oba plnou hlavu, věcí, které bylo třeba zařídit a které nás čekaly bylo nad hlavu a lehce jsem nervózněl, při pomyšlení kolik je hodin. V 17:30 jsme již měli být doma, dávat inzulin a večeři, bylo 14, posléze 15 a stále jsme neměli všechno k dizpozici. Paní doktorku navíc někam volali k naléhavému případu a nebylo jasné kdy se vrátí. Domů nás čekala přibližně hodinová cesta v závislosti na aktuální průjeznosti Prahy, možná i delší. Nakonec se paní doktorka vrátila a my už měli snad všechny potřebné recepty a hlavu jak pátrací balon.
Zašli jsme do nemocniční lékarny v objektu hlavní motolské budovy. Injekce neměli. Inzulin, který předepsala paní doktorka se prý již nevyrábí a nemají ho. Žádnou radou nás slečna lékárnice ze Slovenska neobdařila a ani nebyla příliš příjemná. Od paní doktorky jsme věděli, že dole někde u brány je další lékarna. Zašli jsme tedy tam, čas se rychle krátil.
Lékárna byla naštěstí soukromá a jakmile jsme táhli receptem na inzulin, začal se nám věnovat sám pan majitel, magistr, velmi příjemný chlapík. Vysvětlil, že inzulin, který napsala paní doktorka se už skutečně nedělá a že by to mohl být omyl. Vysvětlil jsem, že nás právě propustili z nemocnice, že máme za hodinu dávat inzulin a nemáme ještě ani injekce, ani ten inzulin a že už jsme z toho trošku nervozní. Pan lékarník milerád zavolal paní doktorce, dokonce se mu podařilo po několika naúspěšných pokusech na ní vymámit od kolegyně mobil, vysvětlili si, že šlo o omyl a vydal nám správný inzulin s tím, že až pojedeme koncem týdne na kontrolu, přineseme mu správný recept, aby nás dnes už více nezdržoval. Zároveň nabídl, že když budeme cokoli potřebovat, ať klidně i zazvoníme mimo pracovní dobu, že bydlí přímo v objektu. Prostě paráda, takhle nějak by si to člověk představoval.
Vyrazili jsme k domovu už trochu klidnější, zejména poté, co provoz nepředstavoval zcela výjimečně žádnou výzvu. Dorazili jsme včas, aplikovali inzulin a dali narychlo připravenou provizorní večeři.
Dalších 14 dní bylo opravdu těžkých. Naše znalosti se rovnali tomu, co jsem popsal v minulých dvou dílech a neměli jsme žádnou zkušenost. Zatím jsme si mysleli, že je zcela nutné naprosto přesně dodržet dávky inzulinu stanovené v nemocnici a jídlo přesně na minutu a gram. Den jsme trávili vymýšlením, co bude další jídlo, hledáním receptů, vážením a přípravou.
Nezdá se to tak náročné, člověk si časem zvykne, ale zjistíte, že vlastně většinu jídel, které člověk vařil, nemůže opakovat, protože je náročné, ne-li nemožné stanovit přesně obsah sacharidů ve všech složkách. Že musí člověk mnohem častěji nakupovat a že nákup trvá mnohem delší dobu, protože zejména v těch prvních dnech a týdnech je nutné u všech výrobků pročítat tzv. "semafor" - informaci a počtu sacharidů ve 100 g. U mnoha výrobků, které byl člověk zvyklý kupovat, tato informace chybí. U některých jiných se může mít podobný výrobek diametrálně odlišný obsah cukrů. Prostě peklo.
Při vaření, všechno co byl člověk zvyklý zahušťovat moukou, nebo škrobem, nebo smetanou je dost problém. Sáře obvykle musíme vařit ve zvláštním kastrolu / pánvičce / voku, protože má jiné složení. Zkrátka těch prvních 14 dní jsme trávili tak, že jsme já i přítelkyně od rána do večera měli co dělat, aby malá mohla jíst co potřebuje, kdy potřebuje a měla inzulin, měření a všechno.
I tak nám glykémie dělala hrozné věci. V knížce píší, jak je možné vysledovat trend jednoho dne a druhý reagovat a zkusit něco změnit, jenže Sáře lítala glykémie od hypa (2,5 mmol/l) po hyper (20 mmol/l) (vysvětlíme si příště) a nedalo se tomu zabránit, ani jsme nevěděli jak.
Naštěstí byla za dva, tři dny další prohlídka ...
(pokračování příště, opět v pondělí v 16:35)
