Nastydnutí - žízeň - únava - zvracení - nemocnice - hospitalizace - inzulín - inzulín - inzulín - edukace - propuštění - zoufalství - dovolená - nový režim - zvládnutí - stále se učíme ale žijem....
Známí: Cukrovka? To není problém, to měla babička taky ....
Víš, ale to je trochu jiná cukrovka ...
Seriál Diagnóza DM1, jehož první část jste si otevřeli bude pojednávat o tom, jak moje tehdy tříletá dcerka onemocněla cukrovkou prvního typu, neboli úplavicí cukrovou alias diabetes mellitus označované též DM1, dříve též IDDM (inzulin-dependant diabetes mellitus). Příběh bude zahrnovat počátek a průběh onemocnění, pohovořím o nemoci jako takové, o vyhlídkách do budoucnosti, zkušenosti ze zdravotnických a jiných zařízení a neopomenu ani takové hity jako návštěvu sociální pracovnice (které přezdíváme Zubatá) při výkonu šetření v místě bydliště za účelem ověření žádosti o sociální dávku. Možná to bude pro někoho z vás nudný příběh, ale budu se snažit ho oživit někajou tou taškařicí, pokud pro ní bude prostor. Touto nemocí trpí jen u nás kolem 2000 dětí a přesto není povědomí o této nemoci příliš velké, možná i proto jsem se rozhodl k tomuto příběhu, protože nejčastější reakcí okolí je:
Cukrovka? To je vpohodě, to měla moje babička ...
K vysvětlení rozdílu mezi DM1 a DM2 dojde v některém z následujících dílů. Ale teď už můžeme stáhnout oponu a zazvonit zvoncem a začít ...
Za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy žila byla malá Sárinka. Holčička sice přišla na svět kvůli nedostatku místa v mírně deformované děloze své maminky císařským řezem (P.S. císařský řez i přes jistou verbální podobnost není produktem cukrárenství a tedy s cukrovkou nemá naprosto žádnou spojitost), nicméně narodila se naprosto zdravá a až do svých tří let se tak projevovala. Sárinka je živé, přemýšlivé děcko a stejně jako většinu rodičů nás dlouho nenapadlo, že se vůbec něco děje.
Zlom přišel krátce po Vánocích 2007, kdy Sárinka onemocněla. Závažnější nastydnutí nebo chřipka se projevovala čtyřicítkami horečkami, které nechtěly ustat, resp. po pár dnech se opět vrátily. Lékaři předepsali klasickou medikamentózní léčbu a po více než týdnu nemoc přeci jen ustoupila. Jak to bývá u vysokých horeček, lékaři radí zvyšovat hydrataci a nutit dítě pít. Zatímco až do tohoto okamžiku Sárinka pití v zásadě odmítala (ačkoli od malička pokud pila tak jen vodu, žádné sladké limonády ani sama nechtěla) a bylo velmi těžké ji donutit něco pít, během této nemoci došlo ke zvratu a sama ráda bumbala až hanba. To u nás vzbudilo v této fázi a během horeček uspokojení, že konečeně pije. Samozřejmě současně s tím chodila i často na záchod, ale to je při nastydnutí normální, čiže stále žádná pochybnost.
Z této nemoci se Sára uzdravila a nejevila žádné známky, které by nás znepokojovaly, snad kromě toho, že ji zůstalo to pití a v noci jsme museli opět aplikovat plenku. Ale za to pití jsme stále byli rádi. Plíživě se ale v následujících týdnech začaly projevovat příznaky nemoci, které jsme zatím ještě stále ani zlba nevnímali. Byla to postupně se dostavující únava, nechuť chodit na vycházku a vykonávat fyzickou činnost obecně a občasná extrémní podrážděnost. Ale stále vše jen v takové formě, která nedávala vůbec záminku k úvahám o nějaké nemoci.
Matně si vzpomenu na okamžik, kterému jsme se tehdy smáli, ale při vzpomínce o pár dnů později už mě mrazilo v zádech. Štípal jsem na zahradě dříví a Sárinka chtěla pomoci mamince naložit naštípaná polínka do koše. Podala jí dvě polínka a při třetím vzdychla že je to tíha a že už nemůže. Působilo to legračně ... ale ona opravdu nemohla ... později vysvětlím proč ...
Nastal přelomový víkend, kdy jsme odjížděli k rodičům do Jižních Čech. Sárince se odmalička dělalo v autě špatně, takže cesta necelých 100 km obvykle probíhala za několika zastávek na nadýchání čerstvého vzduchu a velmi poklidným způsobem. Tentokráte jsme navíc museli zařadit objížďku a zastavit se u truhláře, který nám vyráběl kuchyňskou linku. Na cestě od truhláře, když k rodičům zbývalo jen asi 12 km, se Sárince začalo chtít na záchod. Nechtěla zastavit s tím, že už tam budeme a že to vydrží. Její nejoblíbenější film v té době byla animovaná Auta (Cars) od Disneyho, takže začala říkat: "Tatínek pojede rychle a budeme brzy u dědy. Vyhrajeme ten závod." Já jsem samořejmě nikterak nezávodil a po projetí dalších dvou vesnic Sárinka rezignovaně prohlásila: "Tak si myslím, že ten závod asi nevyhraju." A hned jsme zastavili na čůrání. Nikdy předtím se nestalo, že by vyčůraná před cestou nevydržela až k rodičům. To už byly signály, kterých jsme si mohli všimnout ...
Ten víkend ale všechno změnil. Sárinka začala být čím dál unavenější. Plánovali jsme s dědou a s babičkou, že v sobotu vyrazíme na nedalekou rozhlednu na jednom z kopců okolních lesů. (Tak se Sára později stala vášnivou turistkou po rozhledách, ale o tom budou články v rubrice Výlety s dětmi). Ale Sárinka byla najednou hrozně unavená. Mysleli jsme si, že na ní leze nějaká "konvenční" choroba. Stejně tak mí rodiče si všimli, že pije víc, než je normální a často čůra. Začalo to v nás hlodat. Večer se pak zničeho nic pozvracela. Pak jí ale bylo lepší a usnula. V neděli jsme se vrátili domů a začali Sáru bedlivěji sledovat. První otázka zněla, kolik toho skutečně vypije. Jak měla za den několik skleniček a několik lahviček, které se různě dolévaly, nebylo snadné změřit množství. V ponděli přítelkyně dolévala z jediné láhve a zjistila, že malá vypije za den více než 2,5 litru vody. To už bylo na pováženou. Sedli jsme si k internetu a začali hledat symptomy. Bohužel všechno ukazovalo právě na cukrovku. Dojel jsem ještě večer do lékárny, zdali nemají indikační proužky, kterými se z moči měří množství curku a ketolátek ... bohužel neměli a ani nebyli dvakrát vstřícní.
Zavolal jsem tedy kamarádovi, kterého cukrovka překvapila před čtyřma lety, ve věku pár roků po Kristových letech, zkonzultoval s ním situaci a zeptal se zda vyrazit k doktorce, nebo ne. Přeci jen, teď už víme, ale Sára nijak nemocná nevypadala. Kamarád rozhodně doporučil lékařku navštívit.
Hned ráno jsme vyrazili (obvodní lékařku má Sára ve svém a své maminky rodišti - tedy v Praze). Sestřička povídá: "Tak co vás přivádí?"
"Jdeme s podezřejním na cukrovku," vytasil jsem hned diagnózu, stejně jako lavičku s připravenou ranní močí. Dokorka se ještě poptala na symptomy a mezitím sestřička smočila testovací proužek ve vzorku.
"Paní doktorko, má tam cukr i ketolátky, masivně," prohlísila neúprosnou skutečnost, kterou jsme sice stejně čekali, ale znáte to, naděje umírá poslední.
"Tak to jeďte rovnou do Motola, tam mají specializované pracoviště, dají ji na infuze, tady máte nález," podala paní doktorka orazítkovaný kus papíru, který zpečetil veškeré poslední naděje na planý poplach.
Po cestě k autu přítelkyně plakala.
Pokračování příště
Další díly již na blogu: klikněte zde:
