Jeden menší povzdech nad láskou. Příběh je fiktivní a pocity smýšlené. Přesto v podobných situacích asi nejsou příliš vzdálené od pravdy.
Večer se tentokrát nepovedl. Tentokrát a dvacetkrát předtím. Je léto a slunko hřeje i večer, než zapadne. Jenže mi se po těle prohání husí kůže. Mrzne. A já už nemůžu dál, jsem unavený k smrti. Čas jít spát.
Pomalu se ponořit níž, tam kde vesmír je prázdný, tam kde duše dospěla k bodu perspektivy. Celý den jsem chtěl vědět, co je za obzorem, protože tam je jistě tráva zelenější. Respektivě aspoň nějaká. Jenže když jsem se konečně dostal až k samotnému okraji nekonečna...
Barvy plynou, alfa přechází v thétu. Spánek. Vím, že se nemůžu svěřit, vím že se mám chovat jako chlap. Co se ode mě čeká? Nevím. Jenže copak to jde takhle dál? Abych mohl být s tebou, odložil jsem pryč koníčky i přátele. Jenže co dál, když se tě nesmím dotknout, vadí ti když mluvím. A pokud mlčím, neříkáš nic. Uhýbáš pohledu, zchladíš cokoliv k tobě cítím. Copak to jde takhle dál? Vím, že potřebuješ být chvíli sama, ale teď když ještě mám vůli bojovat se musím vzdát. A když nakonec řekneš tak bojuj, nebude už za co.
Théta, REM, nonREM. Spánek. Barvy jsou pryč. Zmizely s hlasy, s vědomím, s vůlí. V bodě kde se vše sbíhá, kde je horizont událostí, za kterým snad tráva roste zelenějí. Tam kde je hranice nekonečna. Přepadám přes okraj světa, dělám nejdůležitější kroky dosavadního života v prázdnu a křičím hustým tichem. "........... ...... ....... ..........., .......... ....!!! ...... . ........ ............ ...?" Jenže kdo ví, jestli jsem to řekl. Sám jsem to neslyšel.
A pak alfa a zpátky beta. Široce otevřené oči lapají po dechu. Vyprahlé rty zalité potem hledají odpověď v ranních paprscích letního slunce. Je třicet ve stínu a mrzne.
