V pozvolně usínající záplavě slunečních paprsků přivírám oči a nechávám se jimi hladit po tvářích. S povznesenou náladou se vracím o několik málo minut zpátky.(z cyklu Mých tisíc všedních lásek)
Protože bydlím a živím se sám, musím občas dělat taky nákupy. A právě dnešek byl jeden z těch dní, kdy jsem si vyrazil do obchodu pořídit, co potřebuju a taky něco na zub. A moje vzpomínka se týká právě zpáteční cesty. Stál jsem i s nákupem na zastávce a čekal, kdy mi pojede autobus. Jak už to tak bývá, nesledoval jsem nic konkrétního, jen pozoroval okolí a čekal, co přivábí mou pozornost. Dočkal jsem se.
Po chvilce čekání jsem zahlédl mezi jedoucími auty jedno se zhasnutými světly. To se může stát každému. A tak se mi hodilo, že byla na křižovatce červená a jak se pomalu tvořila kolona, toto auto zastavilo přímo přede mnou.
Přemýšlel jsem, co udělat. Ukázat nestačilo. Takže jsem zlehka zaťukal na okno. Jakmile se slečna s nepřítomným výrazem otočila hlavu, ukázal jsem jí, že by si měla rozsvítit světla. Pochopila ihned a vše napravila.
Pak se ale otočila ke mě a rozzářila se nádherným úsměvem. A když říkám rozzářila, myslím tím celá. Smála se na mě zvednutými palci na rukou, v očích jí poskakovaly veselé jiskřičky a pak samozřejmě nelze opomenout doširoka roztažené rty s koutky pozvednutými vysoko nad úroveň mojí dosavadní nálady.
Přesně tak. Neměl jsem moc dobrý den, ale po tomhle poděkování jsem nemohl jinak, než se taky usmát. Prostě to nešlo vydržet a celá ta moje nemastná neslaná nálada se najednou vytratila a místo ní mě zalil takový zvláštní hřejivý pocit.
Rozsvítila se zelená a auto odjelo i se smějící se slečnou, vesele svítícími světly a zůstal jen ten pocit.
A když jsem pak už jel autobusem, pořád jsem se usmíval. Paní naproti mě nejdřív koukala do prázdna. Ale netrvalo dlouho a její napjatá tvář se uvolnila a koutky rtů se pomalinku začaly usmívat. Třeba se mi to zdálo, protože se mi rozzářil život jediným rožnutím světel. Ale smích je přeci nakažlivý.
Uvědomil jsem si, že se málo směju. Žiju příliš rychle. Možná spíše hekticky a zapomínám, že kolem mě žijí lidé. Ne stíny, ne osoby, ne těla, ale živí lidé. Lidé s duší. Zapomínám, že kolem je příroda. Schválně - Kdo z vás se dneska podíval, jaké je nebe? Podivil se někdo, že je slunce kulaté, že řeka plyne stále stejně, že se listy stromů třepotají ve větru? Usmáli jste se dneska? Usmál jsem se dneska? Rozzářil jsem dneska svoji tvář? Mnozí na to čekají a já je zklamal. Nechci ani pomyselt na to, kdyby se jednoho dne nikdo neusmál. Nikomu by nezazářiy oči štěstím. Nechci ani pomyslet na to, jaká temnota by pak všude byla.
Tak neváhejme. Rozzařme se kvůli maličkostěm. Umějme se. Protože já, my.. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Bible, Matoušovo evangelium 5, 14-16)
Neváhejme, protože smích je přeci nakažlivý.
