Za měsíc se bude spousta lidí zamýšlet a bilancovat jaký rok byl, co přinesl a co bude dál. A nejspíš i tady na blozích najdeme krásná zamyšlení, jenže jich přečteme pár a to už nám bude stačit. Nejspíš i mnohá (včetně toho mého) zapadnou. Tak mě napadlo se prostě "zamyslet" o měsíc dřív. Snad to nikomu nevadí. Myslím si ale, že tohle zamyšlení se zrovna tak hodí i do předvánočního shonu. Takže teď už snad jen přeji příjemné počtení... :)
Když se podíváme na svoje boty, nejspíš tu nenajdeme dva stejné páry. A nejsou rozdílné jen shora, ale i zespodu. Možná si někdo z vás všiml, že když jsme byli venku a přišli sem, tak každý dělá jiné ťápoty. Jiné stopy venku ať už do sněhu nebo do bahna. Někdy, když jdu po venku a dívám se na zem, uvidím otisky něčích bot, říkám si – kam asi tento člověk šel? A když jedu v tramvaji a vidím večer někoho v obleku, říkám si, kam asi jde? Do divadla? Nebo už domů? Často jsem potkávál jednoho kluka s růží poblíž nádraží. Vždycky v obličeji zářil. Tak kam asi spěchá? Takže teď nejspíš už všichni víte, co mi vrtá hlavou. Co mi nedá spát? Je to ta mezi teenagery celkem neoblíbená otázka: Kam jdeš? Popřípadě: Kam jdeš a kdy se vrátíš?
Za měsíc to bude roky, kdy jsem seděl kousek od v jednom domě v Brně právě po tomto zamyšlení a modlil se spolu s dalšími lidmi. Prosil Boha o ochranu a vedení v dalším roce. A během těch 365 dnů jsem se musel několikrát zastavit a zařvat sám na sebe: Honzo, stůj! Kam jdeš? Kam to míříš? A tak jsem si musel několikrát přiznat, že nevím. Ten rok utekl jak voda. Je celkem pozdě v noci, normálně se už v tuto dobu snažím spát. Ale teď se spíš chci zastavit. Sebe, ale i vás a zeptat se každého zvlášť. Kam jdeš?
Dříve než kdysi před 2000 lety odešel Ježíš z této země odehrál se tento kratičký rozhovor, kdy Ježíš říkal: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu znáte." Řekne mu Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?" Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14)
Jako kdybych slyšel Tomáše říkat: My nevíme, kam jdeme my, natož ty Pane.
Určitě jste někdy slyšeli písničku od Daniela Landy Touha. Zpívá se v ní… touha je vše o čem jsi snil, touha je cesta i cíl. A Ježíš, už tehdy 2000 let zpátky o sobě říkal, že on je cesta i cíl. Jen jestli se po takové cestě chceme vydat. Sice nevíme, kam jdeme a co nás čeká, kudy nás cesta provede, ale víme, kam chceme dojít. A nemusíme se bát, protože On nás ve štychu nenechá a na této cestě nás provede.
Byl večer a bylo jitro, rok 2010. Rozžehl jsem slunce, aby rozlilo svou zář po obloze. Požehnal jsem mrakům, aby dali zemi novou peřinku, než se lidé probudí. Tam sýkorkám jíst, tam jelenům pít, tam lidem žít. Pohladím to malé po tvářích a do srdce mu dám lásku, talent a touhu žít. Fouknu a načechrám sníh pod padající holčičkou na lyžích. Má jen modřinu, alespoň ví, že má poslouchat rodiče.
Popoháním Zemi k Slunci blíž. Pomalu ji probouzím a sníh vystřídají kapky rosy na prvních sněženkách. Tam posílám dětský smích a támhle… Tam již nastal čas a pláču s nimi. Dám vykvést růžím lásky. Ó jak krásně voní, jak jsou zamilovaní. Pofoukám bolístku po trnech, však to není tak hrozné, jen klopýtnutí. Zpevním svodidla u dálnice. Jsem rád, že ses ozvalo, dítě moje. Neboj. Za chvíli si koupíš nové auto.
Slunce hřeje a pak pálí. Volám mraky, ať přijdou z dáli. Tady prší, tady mlha, tady vítr, jinde slunce. Stačí slovo a pole je zlaté, listí červené, a že máš problémy? Jen se opři, jsem tu vždy, pořád a znovu. Brzké večery posvětím sněhovými vločkami. Ano, mé dítě, už je to rok. Tak si říkám, že dnes už to stačí. Sfouknu slunce z oblohy a…
Byl večer a bylo jitro, rok 2011.
Chtěl bych se dneska ještě naposledy vrátit k Bibli. Každý z vás určitě má někde u sebe papír a tužku. Rád bych, abyste napsali dopis Bohu, třeba aby vám řekl, kam jdete, nebo abyste se s ním podělili o něco ze své cesty, třeba už teď víte, co vás čeká. Napište, co uznáte za vhodné, nikdo mimo vás to číst nebude. Pro inspiraci vám ale jeden dopis, nebo aspoň jeho část převyprávím. Najdeme ho v Žalmu 139.
Milý Bože
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
Tvůj David
