Ze všech těch, pokoušejících se vysvětlit fenomén Gott, se k pravdě podle mého názoru nejvíce přiblížil europoslanec Jan Zahradil v polemice s ideologem Pavlem Šafrem.
V ní vyjádřil názor, že Gottovo posmrtné zbožšťování je součástí jistého trendu doby – jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačním letům.
Ale jen přiblížil. Protože aby někdo něčemu udělil “pardon“, musela by tomu předcházet fáze zatracení a odsouzení. Zahradil byl blízko, ani on však nepochopil, že takový postoj vůči normalizaci u většiny Čechů prostě (právem) nikdy nebyl.
I já si všiml, že Gotta nyní “vzývá“ mnoho těch, kteří k němu a jeho muzice byli po celý život lhostejní, a to včetně mě. Je tedy evidentní, že o hudbu u mnoha z nás nejde. Osobnost Gotta, způsob s jakým se popasoval s neuvěřitelnou a celoživotní popularitou (což není zdaleka samozřejmé, jak dokazují osudy mnohých hvězd a hvězdiček) zaujala, ale ani ta se mi nezdá vysvětlující onu obrovskou posmrtnou podporu. Ve hře musí být ještě něco jiného, něco, k čemu se Jan Zahradil přiblížil.
Karel Gott se stal personifikací přijetí předrevoluční části života mnohých z nás. Života, který je pod neustálým tlakem menšiny fanatiků, kteří nás nutí, abychom ho popřeli, zadupali do země, pomočili, pokáleli, prostě zavrhli. Trvají na tom, že jsme byli všichni nešťastní a ti co nebyli, tak nesou vinu za neštěstí těch druhých. Mladý člověk, který si dnes dělá obrázek o minulosti na základě takového líčení doby, se domnívá, že v roce 1975 jsme se všichni plížili v šedých uniformách podél zdí, modlíce se, abychom nepotkali příslušníka SNB, neb ten by nás preventivně na ulici ztloukl. Doma jsme pak všichni mlčeli, protože jsme si nebyli jisti, zda náš otec, nebo bratr není udavač. Partnera nám vybírala komise. Žili jsme v pavlačových domech s jedním záchodem a jedním domovním důvěrníkem na patře. Voda tekla jen v neděli a v jediné stanici rádia hrála smyčka složena z budovatelských a Gottových písní.
Na jakoukoli námitku kohokoli, že žil hezký a příjemný život, reagují podrážděně až agresivně. Vynucují si naše přiznání, že jsme trpěli, nebo jsme trpět měli. Chtějí, abychom si pocit viny za to že jsme nebyli v disentu vetkali do srdcí tak, jako si ho tam vetkali Němci za nacismus. Máme se bičovat, předvést účinnou lítost a přednést zapálenou sebekritiku. A ani to by nestačilo, protože příšeru "permanentní revoluce" nelze nasytit.
A toho mají lidé plné zuby! Ne že bychom nyní chtěli dát generální pardon normalizaci, jak píše pan Zahradil. My jsme nikdy svoji část života prožitou v tom období nezavrhli. Proto jí ani nemusíme nyní dávat žádný “pardon“. Byl to náš život a byl to normální život. Někdo byl šťastný tehdy a není dnes. To nemusel být žádný kariérní komunista, stačilo, že byl třeba havíř na Ostravsku. Jiný byl tehdy nešťastný a dnes se mu daří skvěle. To může být někdo, komu vyhovují bezbřehé možnosti podnikatelského prostředí. Další žil v mizérii tehdy, stejně jako dnes. Prostě mu to nejde, nebo má jen smůlu. A jiný dokáže být šťastný v obou poměrech a nedělá to z něj padoucha.
A která generace měla to štěstí, že žila v dokonalých poměrech? Já buduji rodokmen naší rodiny a uvědomil jsem si u toho, jak je pojem: “těžká doba“ relativní. Jedna generace prožije chaos Husitských válek, další projde Dobou pobělohorskou, následují hrůzy Třicetileté války, potom těch Napoleonských. Po nich je sto let klid a už je tu První světová válka následovaná tou Druhou. Chvíli teror Němců na Češích, odveta a padesátá léta. Po každém ze zmíněných konfliktů, v mezidobí, revoluční kvas, krvavé vyřizování účtů a msta. A po celou dobu dřina pro udržení sebe a své rodiny při životě. (ostatně o tom píše i Jordan Peterson, když líčí pseudo-problémy naší doby)
S vědomím tohoto, ať se na mě nikdo nezlobí, že odmítám vnímat 60-90 léta dvacátého století za nějaké peklo, jehož barvité líčení jsem zřejmě odsouzen poslouchat do konce svého života, dennodenně z každé rozhlasové a televizní stanice veřejnoprávních médií. Ne, nebylo to žádné peklo. Bylo to těžké období, tak jako je těžké každé období, protože takový život prostě je. Ale rozhodně to nebylo to nejtěžší období našich dějin. Kdybych si musel vybrat 70 let života z nabídky posledních 1000 let, tohle období by bylo v TOP10. Byl mír, což je něco co už se dnes zase tak samozřejmé nezdá. A lidé si pořizovali děti, což obvykle nečiní, pokud se cítí být v pekle. A ty nepříjemnosti působené v tomto období komunisty? Zpětně, když mám srovnání – zdají se mi malicherné proti tomu co se dělo v jiných obdobích, nebo na jiných místech. A ačkoli se nepochybně najdou čtenáři, kteří nepochopí a budou mi podsouvat že obhajuji komunismus, trvám na tom, že období normalizace bylo období jako jakékoli jiné, ve kterém se lidé věnovali běžným činnostem. Jeden něco tvořil, druhý se vezl, někdo pomáhal, další škodil a hodně lidí jen přežívalo stejně jako dnes. Žádné peklo ani ráj.
Tohle dnešní ideologové nechápou. Jako jejich předchůdci v předchozích režimech, mají potřebu zakonzervovat stávající stav a vytesat ho do kamene, aby byl navždy a nezvratný. A neumí to jinak, než ABSOLUTNÍM popřením a odsouzením toho minulého. Neumí se na předchozí etapu dívat jako na etapu naší vlastní evoluce, musí to rozdupat a spálit na prach. Pošetilé asi tak, jako kdyby komunisti strhli všechny sochy Karla IV, protože to byl (z jejich hlediska) odpudivý feudál.
Lidé, kteří v pátek přijedou do Prahy, aby uctili Karla Gotta, budou z části fanoušci jeho písní, z části fanoušci jeho osobnosti, ale jsem přesvědčen že z největší části lidé, kteří chtějí říct (ale neví jak jinak), že se za svůj život nestydí a rozhodně ho nebudou zavrhovat na přání posedlých ideologů. Že ti co během normalizace něco dělali a dařilo se jim, jsou právě tak hodní úcty jako ti, kteří jsou úspěšní dnes. Okázalá úcta projevovaná Gottovi je pane Zahradile pocit, který za všechny vyjádřila hokejová legenda Jiří Holík: “Tak nás, co jsme nebyli disidenti, všechny postřílejte!“. A také tím řeknou, že ne! Že se “postřílet“ rozhodně nenechají a vy ideologové minulého i současného režimu, vy svazáci a politruci, jděte už někam se svými jedinými pravdami a nechte nás žít.
--------------------
