Ti z nás, kteří jsou součástí nějaké Křesťanské církve si jistě všimli vnitřní rozpolcenosti těchto církví v postoji k imigrantské krizi.
Ti, co stojí vně tyto organizace, nejspíše vnímají jen jeden z těchto dvou hlasů. A to díky tomu, že jen jeden z nich je neustále zván do médií a jen jednomu z nich je dáván mediální prostor. Takže lidé slyší všechny ty Halíky a považují tento hlas za dominantní a jediný názor církve a obce věřících.
Druhé straně prostor dán není. Jen občas je zveřejněn názor Dukův, jehož je přece jen těžké úplně ignorovat. Navíc Dominik Duka “kruhy“ zas tak moc neruší. Není sice tak jednostranný jako Halíci, ale vyjádřit se jasně, zdá se, odvahu nemá…
Profesoru Piťhovi není prostor dán žádný. Jeho statečný projev je šířen po internetu téměř jako pololegální samizdat. Jsem si jistý, že jeho kázání způsobilo těžkou hlavu mnoha katolickým “přizdikakačům“.
Tak tedy české křesťanstvo je rozděleno. Nejen jeho klérus, ale i věřící. V jakém poměru si ovšem netroufám odhadovat. Smutné je, že jeho české centrum – Brno, se zdá být prodchnuto tou Halíkovskou liberální formou. Alespoň soudě podle častých vyjádření moravských politiků blízkých Katolické církvi.
Dnes jsem se v tomto názoru zase utvrdil o trochu více, když jsem si v televizi pustil přenos z “Národního eucharistického kongresu“ konajícího se v Brně. Promluvila jakási komunální politička. Její jméno jsem nezachytil, nebo jsem ho zapomněl. Ta začala svůj projev připomenutím historické události, kdy se Brňané bránili “Švédským hordám“ (termín Švédské hordy několikrát zopakovala). Šlo tehdy o desetinásobnou přesilu. Brňané neměli jídlo, zbraně, ale měli silnou víru. A bránili se obležení tak dlouho, až Švédové odtáhli. Bylo to prý považováno za zázrak a já myslím, že celkem právem.
Při tomto jejím vyprávění jsem zpozorněl. Bylo mi jasné, že se chystá oslí můstek k současnosti, jen se mi nechtělo věřit, že by z příběhu brněnská zastupitelka vyvodila to, co se logicky nabízelo. A nevěřil jsem oprávněně. Paní zastupitelka předvedla takový logický veletoč, že jsem jen zíral. Pokračovala totiž ve vyprávění s tím, že: "i dnes potřebujeme takový zázrak. I dnes potřebujeme takovou víru! Která nám dá sílu se otevřít, nebát se a být věrni našim Evropským hodnotám."
Woow! Takže na příkladě Brňanů, kteří měli tak silnou víru, že se odvážili bránit, rovněž křesťanským “švédským hordám“, dokazuje, že stejná silná víra nám dnes pro změnu káže “muslimským hordám“ se nebránit, nýbrž se jim otevřít…
Po tomto výroku kamera najela na obličeje publika. Myslel jsem, že uvidím pozvednutá obočí, prostě že se ve tvářích odzrcadlí povšimnutí onoho rozporu. Ne! Ve tvářích se odráželo pouze dojetí nad teplým slovem. Bylo jasné, že většina lidí vnímá pouze emoční linku mluveného slova, nikoliv obsah a význam.
Tak nevím. Paní má na svůj názor jistě právo. Někteří křesťané prostě berou příkaz “nastavit druhou tvář“ důsledně a doslova. Já jsem ale přesvědčený, že toto podobenství bylo myšleno jinak. Spíše jako jakési “know-how“ v duchu Gándhíovského pasivního odporu. Případně jako metoda krocení vlastního ega.
Rozhodně ale pochybuji, že Kristus nabádal jak jednotlivce, tak národy ke spáchání sebevraždy. Pokud by tomu tak totiž bylo, měli Evropané již mnoho příležitostí tomuto příkazu dostát. Stačilo se nebránit předchozím invazím, nebo i mírnějším snahám o pomuslimštění, odkřesťanštění, nebo prostě vyhubení.
Věřím, že středověký, renesanční i barokní Evropan rozuměl víře lépe, než většina dnešních lidí. Nebyla to pro něj teorie, byl to jeho způsob života a skutečný světonázor přijímaný bez výhrad. Proto více než dnešním kazatelům, v této věci věřím tehdejšímu člověku, pokud jeho příklad ukazuje, že bránit se není nic nekřesťanského. Že nekřesťanské je naopak konat činy, které mohou vést ke smrti osobní nebo ke smrti Křesťanství.
Věřím, že nekřesťanské je spáchání sebevraždy. Jak osobní tak kolektivní. To je axiom i imperativ. Sebevražda je prostě hřích z největších a tabu. Alespoň v křesťanském učení. Proto těm, kteří ji připouští jako vedlejší důsledek následování jiných křesťanských ctností, nedůvěřuji. Mýlí se! Takto mít nastaveny priority nelze. Nejprve je nutné žít jako člověk a existovat jako křesťan, potom teprve lze pěstovat křesťanské ctnosti.
Nevím, zda si článek přečte někdo z ateistického světa. Ale pokud ano, budu rád, pokud dojde ujištění, že ne všichni věřící touží položit hlavu na špalek. Vždyť aby byl člověk dobrý, nemusí být ještě idiotem. Tím je také dáno, který proud v církvi, má moji podporu a sympatie.
