Morana - nová kniha Petra Bakaláře o eutanazii

Nová kniha kontroverzního autora Petra Bakaláře s titulem Morana, má neškodný podtitul: "Příručka pro trpící". Že jde ve skutečnosti o poměrně revoluční počin na poli diskuzí o eutanazii, napoví až poznámka na obálce pod čarou.

Že jde ve skutečnosti o poměrně revoluční počin na poli diskuzí o eutanazii, napoví až poznámka na obálce pod čarou: "Do 40 let neprodejné".

Tato poznámka nemá samozřejmě žádnou oporu v zákoně, je tedy spíše marketingovým trikem. Přesto je pravdivým upozorněním, že informace a způsob jejich prezentace mohou nezralého člověka buď lehce vyplašit, nebo naopak svést. Cílem knihy je však, jak se domnívám, něco jiného. Posunout dnes již probíhající debatu zase o kousek dál a – jak autor v textu sám přiznává – pootevřít další Overtonovo okno.

Knihu tímto blogem propaguji, přesto, nebo možná právě proto, že já sám jsem zásadním odpůrcem legalizovaného a státem organizovaného ukončení života – tedy eutanazie. Totiž, tak jako si autor od díla slibuje, že přesvědčí nerozhodné o prospěšnosti eutanazie, tak já doufám že se mu podaří opak.

----------------------------

Kniha má několik částí. První částí je jakýsi test/dotazník, který umožní čtenáři ujasnit si kde vlastně ve sporu o eutanazii stojí. Často se totiž ukazuje, že se člověk považuje za příznivce nebo odpůrce jen proto, že si mnohé otázky dosud nepoložil.

V druhé části se sjednotí pojmy abychom si byli jisti, že mluvíme všichni o tom samém. Je zde definován okruh kandidátů, jako například: "terminální pacienti", "pacienti s nevyléčitelnou nemocí způsobující utrpení", "duševně nemocní", "novorozenci se závažnými defekty", ale také "unavení životem", či "nedobrovolná eutanazie" například lidí v dlouhodobém kómatu. Očekávám že samotné definování některých těchto kategorií, ale také uvažování o ekonomických aspektech, vyvolá největší rozhořčení části případných čtenářů této knihy.

Další části se zabývají zejména formulováním obvyklých námitek proti (možné zneužití, atd.) a jejich vyvracení. V knize jsou kazuistiky ze zemí, kde stát tyto praktiky umožňuje, nebo přímo provozuje (Belgie, Nizozemí), stejně jako kazuistiky fiktivní, jež mají za úkol ilustrovat obtížné životní situace a to, jak by užití "milosrdné smrti" bylo jejich nejhumánnějším řešením.

A částí knihy která zajisté vyvolá největší pozdvižení a díky které se kniha odlišuje od všech těch ostatních knih teoretizujících o tématu z pohledu práva a etiky, je zhruba 70 stránek s názvem: "Manuál autoeutanazie". Jak si asi domyslíte, část je určena těm, kdo nechtějí nebo nemohou čekat na dokončení složitého legislativního procesu vedoucího k vytvoření institutu poskytujícího kýžený dobrovolný a bezbolestný odchod ze života. Kapitola manuál popisuje praktické a dostupné metody autoeutanazie. Jako ochutnávku napovím: "Helium a exit bag", "Komprese", "Pentobarbital". Vše včetně ilustrací. Pokud někdo namítne že si autor zveřejněním těchto metod zahrává se zákonem, tak musím dodat, že právními aspekty se v jedné z kapitol zabývá také a podle toho co píše to vypadá, že má vše dobře nastudované, zkonzultované a že neponechal nic náhodě.

----------------------------

Jak jsem psal výše, já sám jsem odpůrce eutanazie. Ovšem ani ne tolik z důvodů všech těch nejběžnějších námitek se kterými autor v knize polemizuje. Ano i já se domnívám že jde o symptom úpadkové civilizace, která ztratila vůli k životu. Ano i já se domnívám, že jde o Pandořinu skříňku a že by legalizace byla následována stupňováním požadavků tak jak to známe z jiných témat moderní doby (gender, atd.).

Moje námitka vůči eutanazii je jiného druhu. Ačkoliv považuji sebevraždu za dokonalou prohru, chápu že existují situace kdy člověk jiné východisko nenalezne. V takové chvíli zmobilizuje všechny zbývající síly, které měl pro zbytek svého života a volí toto řešení, které je zbabělostí i hrdinstvím současně. Institut eutanazie ovšem považuji za snahu zbavit se zodpovědnosti za toto rozhodnutí a přenést ho na stát nebo nějakou instituci. Takový člověk se potom na sebe nedívá jako na sebevraha, ale jako na člověka který prostě využil paragrafu XX zákona YY. S tím nemohu souhlasit. Tak jako každá politická korektnost vlastně jen skrývá pravou (nehezkou) podstatu nějakého problému, tak by ji skrýval a lakoval na růžovo i institut jež by bral na sebe toto břímě. A protože jsem proti každé politické korektnosti, jsem i proti této. Pravda možná někdy smrdí, ale přesto je jí třeba. A pravdou v těchto případech je, že dobrovolný odchod ze života = sebevražda. Byť třeba pochopitelná. Chce-li někdo ukončit svůj život ať to udělá. Nebo ať mu klidně někdo pomůže, najde-li se někdo, kdo na sebe vezme takové riziko. Ale ať se nepokouší zbavit se svého pocitu viny a získat si společenské požehnání prostřednictvím změny zákonů. Vidím to podobně jako u jiných jevů, které existují, jsou tolerovány, ale z dobrých důvodů nejsou (nebo spíše nebyly) kodifikovány. "Don't ask, don't tell", aneb: "My se neptáme, ty nám to neříkej", býval rozumný postoj americké administrativy k homosexuálům v armádě. Ano rozumný, protože tak jako netřeba všechno postihovat, není ani třeba vytvářet pro každou možnou životní situaci zákonný rámec.

----------------------------

Pro co ovšem naopak jsem, je cosi co bych nazval pasivní eutanazií. Jedna starší dáma mi vyprávěla, že když pracovala po válce v nemocnici jako zdravotní sestra, tak někdy když se narodilo nějaké těžce poškozené dítě, primář řekl: "Pojďte na chvíli pryč". A nechali ho zemřít. Je mi jasné, jak by se na takovou věc hledělo dnes a že by nejspíš všichni skončili v kriminále, nicméně nepiplání a neudržování při životě za každou cenu v situacích kdy stav člověka není slučitelný s důstojným životem, považuji za obhajitelnou a rozumnou formu eutanazie.

Jenže, zdá se mi, že pro tyto situace měli kdysi lidé přirozený cit a nepotřebovali být navigováni masou paragrafů. Kompas měli v sobě.

----------------------------

Naše tápání okolo (nejen) dobrovolné smrti, je podle mého názoru dokladem ztráty jakékoli pevnější hodnotové báze. Na jedné straně rádoby racionální přístup ke smrti, kdy opakujeme jak je dobrá smrt lepší než špatný život, … na druhé straně obrovský strach z neznámého, který ústí v to, že zodpovědnost raději přeneseme na sociální stát, který se o nás postará nejen v životě ale i ve smrti.

Bakalářova kniha se snaží přispět k pochopení a přijetí dobré smrti. Tím může, dle mého soudu,  zároveň přispět k pochopení a přijetí nedobrého života. Proto mohu knihu vřele doporučit.

----------------------------

https://cs.wikipedia.org/wiki/Overtonovo_okno

----------------------------