Když politik myslí příliš globálně, obvykle zanedbává polis. A říkají nám, že komunální volby jsou o dopravě a ne o migraci. Známé tváře se schovávají pod novými logy patriotického vyznění. Nevěřím jim!
Téma migrace opanovalo od roku 2015 blogosféru českého internetu. My co o ní píšeme se však zaměřujeme převážně na ty její dopady, jako je případná hrozba terorismu nebo islamizace.
O čem se ale příliš nehovoří, nebo jen v obecné rovině, je přímý dopad na běžný život v městech a o konkrétních změnách v dotčených městských čtvrtích.
Z tohoto hlediska se mi jeví jako zajímavý, postoj onoho pověstného městského (pražského) liberála, který je podporovatelem migrace a multikulturalismu a tedy také politiků a politických směrů které migraci a multikulturalizmus podporují. Odkud pramení tato záliba v „diverzitě“ obyvatel velkých měst?
Ono to dává smysl. Sám bydlím v pražských Vinohradech a vím, že když se touto lokalitou projdu, uslyším angličtinu, němčinu, ruštinu, italštinu. Češtinu stále méně, což mě sice mrzí, ale nemohu říci, že by kdokoli z těchto jino-národních pražanů působil jakékoli problémy. Lidé jsou to kultivovaní, žije se vedle nich dobře. Pravda, pražský liberál asi není z určitých důvodů nadšen z komunity ruské, ale ani ta mu nepůsobí žádné nepříjemnosti. Toto multikulturní soužití prostě funguje. (ačkoli ve skutečnosti multikulturní vůbec není, spíše multinárodní. Kulturu mají všechny tyto národnosti v podstatě stejnou).
Je evidentní, že stejně vstřícný postoj býval typický i pro ostatní evropské metropole. A teprve poslední doba postupně mění postoj tamějšího městského liberála, který se setkává se skutečnou multikulturou (tedy soužití opravdu odlišných kultur).
Pokud bude migrace z jihu pokračovat a přelije se i do zemí střední a východní Evropy, nebude Pražan jiný. Dnes má možná leckdo představu, že novými obyvateli zalidníme opouštěný sever Čech a Sudety, to je ovšem špatný vtip a blud. Tito lidé nehodlají chovat v pohraničí kozy, to mohli zůstat doma; chtějí do velkých měst. A sdružovat se tam. Nakonec tedy stejně skončí v té Praze.
Mohl bych nyní jen zlomyslně čekat až se tak stane a pak se potutelně posmívat: „Chtěli jste to? Tak tady to máte!“. Byl by to však dost křečovitý smích a jako Pražáka by mě rychle přešel.
Užitečnější je pokoušet se o nemožné a snažit se obyvatele Prahy přesvědčit. Předložit jim zkušenost poučeného obyvatele Vídně nebo Berlína, kde naše zítra znamená již jejich včera.
Získat statistiky kriminality podle národnosti pachatelů, je z pochopitelných důvodů téměř nemožné. Snažil jsem se, ale podařilo se mi dopátrat se spíše jen útržkových informací, než nějakého uceleného bloku dat.
Tak například v Berlíně, stoupla v letech 2015 a 2016 specifická kriminalita o 10% ročně. Tento přírůstek je připisován z 90% mladým uprchlíkům. Podle kriminologa Christiana Pfeiffera, se Syřané opravdu prchající před válkou, na tomto podíleli minimálně. Naopak 1% mladíků mezi 14-30 lety ze Severní Afriky, se podílelo na 17% spáchaných činů.
U německých statistik je však třeba brát v úvahu politické zabarvení, kdy závěrem je nepřekvapivě vždy nějaká úvaha na téma, že pokud by bylo dovoleno sloučit rodiny, tito „zoufalí“ mladíci by kriminalitu páchat přestali.
Statistika je dále zkreslena tím, že německá policie měla v době krize pokyny drobnou kriminalitu ignorovat, například odnášením zboží bez placení ze supermarketů se vůbec nezabývali a do statistik se tak tento typ kriminality vůbec nedostal.
A do třetice, dělat statistiky podle etnického klíče není povoleno, statistiky jsou tedy dotčeny faktem, že pod položku migrant se vejde jak Alžířan, tak Ukrajinec, nebo Číňan. (takže imigranti z jednoho konce světa mohou svojí nízkou kriminalitou srážet celkový podíl)
Přece jen trochu té statistiky. Německo 2014 (tedy před krizí):
Vražda - Zabití
Sexuální zneužití dětí – Sexuální útok a znásilnění
Ublížení na zdraví - Přepadení
Krádež - Podvod
Rakousko 2016
Uvědomme si, že statistika není v tomto případě jen řada čísel na papíře. Za každou jednou cifrou se schovává jeden konkrétní případ, který se někomu stal, který má svoji oběť.
----------------------------------
Tato učitelka střední školy z Vídně o tom také něco ví. Sociální demokratka, která byla kdysi rovněž nadšenou kosmopolitkou a varování považovala za strašení xenofobů. Poslechněte si ji dnes.
Z důvodu zdejší politiky autorských práv, nevkládám. Zadejte si do youtube:
„Austrian teacher of 25 years explains islamic students, major problem in schools“
----------------------------------
Předpokládám, že Praha není jen Praha 1. Že Praha není jen centrum s umělci, kteří odehrají svůj part, pobaví nás a potom odjedou do svých domů za vysokým plotem na okraji města, odkud nám vzkáží že jsme burani, neempatičtí sobci a náckové.
Praha, to jsou také sídliště jako Černý Most, Nové Butovice a další, kde žijí Češi kteří již měli možnost ochutnat vzorek té medicíny, které si jinde již nalévají plný pohár.
Předpokládám, že i v Praze žijí lidé, kterým dochází, že naše aglomerace nezůstane ušetřena jevů běžných v okolních zemích a předpokládám i to, že v Praze je dost těch, kteří si dovedou představit lepší model města než jeho rozdělení na uzavřené zóny utvořené podle etnického klíče.
----------------------------------
Problém má navíc ještě jednu rovinu a ta se projevuje již nyní, kdy v Praze dosud ghetta tvořená “menšinami“ nemáme. Rovinu, na kterou se odkazuji názvem tohoto článku. Rovinu finanční.
Města hospodaří s nějakým rozpočtem. Vím, že na celostátní úrovni jsme si dávno zvykli, že se hospodaří na dluh, nesplatitelný dluh, a že to nikomu nevadí, poněvadž jednou se všechny dluhy stejně smáznou nějakou tou budoucí válkou, nebo v lepším případě rozpustí v kvantitativním uvolňování (tištěním peněz, které sice umoří dluhy, ale také znehodnotí úspory).
Na komunální úrovni to takto zatím díky Bohu nefunguje. Města a městské čtvrti musí hospodařit s tím, co mají. Ne snad že by neměly dluhy, ale jejich možnosti zbavit se jich ignorováním, jsou mnohem omezenější než možnosti státu. Takže hospodaření obcí má výrazně blíže (a čím menších obcí tím blížeji) k hospodaření běžné domácnosti. Prostě když si koupíte auto, už nezbude na dovolenou. Jedete na dovolenou, ale odložíte koupi auta.
Komunální politik je ve stejné situaci. A čím více se věnuje záchraně deštných pralesů v Amazonii a projektům jako “notebooky do každé rodiny v Burkina Faso“, tím méně má času, energie a peněz na díry v silnici.
Takto myšlenkově zakotvený politik, má obvykle velkou starost o blaho všech lidí na opačné straně planety, ale má ze své obecní úrovně přece jen poměrně omezené možnosti se v tomto realizovat, ačkoliv by túze rád. O to usilovněji se snaží zapojovat do podobných projektů v měřítku mu dostupném a také v tomto duchu vychovávat své vlastní spoluobčany (či jak se občas domnívá: poddané). Ono to jde ostatně ruku v ruce. Finančními prostředky městské části tedy dotuje činnost různých Klinik, Komunitních center, Kulturních center, Multikulturních center, modliteben, atd. Což opět znamená, že již nezbývá na provoz školek, opravu hřišť a místních komunikací, sociální pomoc pro seniory a na všechny ty věci o kterých by starosvětsky uvažující člověk řekl, že jsou náplní práce těchto lidí. Nebo by měly být.
----------------------------------
Každý asi občas zaslechne o nějaké obskurní akci, kterou spolupořádá městská část, s dostatečně aktivistickým vedením. Zde jsou projekty, které mohou být stokrát bohulibé, ale něco stojí. Nechávám na úvaze každého, jak moc je výhodné vytvářet si ve městě lokality, jejichž začlenění následně stojí miliony. A ani nemusí jít o nějaké no-go zóny.
Mezi financováním jednoho a zanedbáním druhého je prostě vztah, jakkoli jsem si vědom, že nutně neplatí: „Poté, tedy proto“.
----------------------------------
Aktivističtí politici velkých měst se dostali k moci díky aktivisticky smýšlejícím obyvatelům kteří je volili. V tom smyslu je vše vlastně v pořádku, to je demokracie. Možná by obyvatelé ale volili přece jen jinak, pokud by si byli plně vědomi, že na potřebné projekty udržující jejich „polis“ na úrovni vyspělého světa nebudou peníze, protože se financují šílené projekty anarchizujících aktivistů, které místní pospolitost neposilují, ale podkopávají. Že na potřebné projekty nebudou peníze, protože se přispívá mezinárodním programům, jež jsou černou dírou a o nichž po dekádách konání, již můžeme zodpovědně říct, že ničemu nepomáhají a tam kde tuto ambici mají, spíše problémy vytváří.
Možná by dokonce i samotní Pražané volili jinak, pokud by věděli, že to všechno není nic proti mohutné savé síle a tahu vysavače prostředků, který se spustí v momentě, kdy bude nutno financovat začlenění nových spoluobčanů nemajících nic, kromě nároků i tlumení vzniklých společenských tenzí. Tehdy bude zájem rezidenta tou poslední starostí veřejné správy!
----------------------------------
Tento článek jsem napsal u příležitosti blížících se komunálních voleb a je takovým hlasem volajícího na poušti, neboť otevřeně říkám, že téma migrace JE komunálním tématem a ne že né. Dobře ale také vím, že cílit s tímto na Pražany není zrovna nadějné. A přesto! Ti Pražané, kteří o budoucnosti přemýšlí bez ideologie, by si měli položit otázku, jak moc je pro ně důležité udržet si sebeobraz ušlechtilého altruisty připraveného obětovat zájmy své a svých rodin komusi, kdo to opravdu neocení. A jak moc potřebují být konformní se svým okolím ve věcech, jako jsou politické preference.
Ostatně, kdo se nerad hádá, nemusí. Volba je nakonec tajná!
