Fašizmus v kontextu dneška

Nedávno jsem někde četl, že fašizmu ve společnosti přibývá. No aby ne. Pokud určitý pojem předefinujete tak široce, že zahrne polovinu populace, budete moci polovinu populace tímto pojmem označovat.

Ale to se netýká jen fašizmu. To samé platí o nacizmu, komunizmu, dnes již také o vlastizradě a kolaborantství. Nadužívání pojmů, které původně popisovaly velice zřídkavé a vzácné jevy a díky tomu měly váhu. Dnes jejich inflace způsobila, že v naší zemi žijí tři miliony vlastizrádců, pět milionů kolaborantů, šest milionů komunistů a zbytek jsou nacisté. Tedy alespoň v hlavách těch, kteří tyto pojmy takto používají, aniž by tušili co skutečně je jejich obsahem. To je však jiné téma, které si možná nechám na jindy.

Chci se dnes věnovat jednomu z této skupiny pojmů - fašizmu. Když si odmyslím ty, kteří ho tak lehkomyslně nadužívají při svých šarvátkách na sociálních sítích, většina ostatních jej vnímá podle tradiční definice, tedy jako politickou doktrínu, zahrnující autoritářský a vůdcovský princip, militarismus a korporativizmus, jejímž nejznámějším zástupcem byla Mussoliniho Itálie. Jenomže vzhledem k dnešní míře provázanosti businessu a politiky, by se takto nejspíš mohly označit i mnohé dnešní státy. A nezdá se, že by to něčemu a někomu vadilo. Díky této částečné implementaci fašizmu do samotných struktur dnešní společnosti nepovažuji tuto definici nadále za směrodatnou. Při vyslovení slova fašizmus se v hlavě nevytvoří představa státu propojeného s kapitálem, byť by to byla, přísně vzato, představa správná. Věřím, že většině se vybaví spíše metoda prosazování ideologie, než ideologie samotná. Cokoli mohu prosazovat buď demokratickými, nebo fašistickými metodami.

A zde si dovolím se trochu rouhat. Žádná ideologie z těch, které se dnes na politickém trhu nachází, není tak špatná, aby musela být zakázána. Tedy pokud se prosazuje demokratickými metodami. Tím myslím běžnou politickou práci, přesvědčování lidí o tom, že můj koncept je ten správný, že předchází problémům a řeší ty, kterým již čelíme. Že svět podle mě bude lepší než svět podle politické konkurence. Taková ideologie může zahrnovat vstup do nadnárodních struktur ale i výstup z nich. Může zahrnovat kolektivistické principy, silně individualistické nebo třeba monarchistické. A proč ne? Je zřejmé, že se každý režim po nabytí moci nejdříve ze všeho pokusí zakonzervovat svoji podobu, ochránit ji zákonem a jako nezákonné označit jakékoli možné budoucí pokusy o jeho změnu. Já však věřím, že s tím jak se společnost mění, takto zamrazené společenské poměry přestávají být funkční a v určité fázi již neumí reagovat na aktuální problémy. Společnost je dotlačena ke změně, ke které však obvykle, díky obranným mechanizmům a onomu zakonzervování, dojde více či méně násilnou cestou. Myslím si, že je to zbytečné. I změna režimu by měla být možná, pokud k ní dojde celospolečenským konsensem. Lidé by měli mít svobodu vybrat si svůj osud a třeba dělat i chyby. A napravovat je, podobně jako je tomu u jednotlivců. Chápu ale, že tato představa je pro většinu lidí příliš radikální. Tak pojďme dál.

Řekl jsem, že fašizmus v mém pojetí není konkrétní ideologie, ale metoda prosazování jakékoli ideologie. Tedy jakákoli jiná metoda, kromě přesvědčování ostatních a vyjednávání. Jakmile se pokusím nositele konkurenční myšlenky umlčet, násilně ale i jinak, jednám fašisticky. Je to svod, kterému lidé rádi podléhají, obzvláště tehdy, pokud jsou v pozici, že mohou. Proč bych debatoval s Charliem Kirkem, když ho mohu umlčet jediným pohybem ukazováčku? Proč bych vyvracel teze kandidátů uskupení Stačilo nebo SPD u jejich předvolebního stánku, když jim mohu foukat fukarem do obličeje z dvaceti centimetrů za asistence policisty? Proč bych to nedělal, když vím, že narušitel nahlášeného průvodu LGBT hrdosti, bude zatčen, předveden a podle míry narušení možná i obviněn, zatímco když já naruším rovněž řádně nahlášený průvod zastánců tradiční rodiny, nikdo mi v tom nezabrání? Proč bych přesvědčoval, když mohu umlčet? Pokud si zvolím tuto metodu, praktikuji fašizmus. Samozřejmě že stejný fašizmus je to i tehdy, pokud půjdou konzervativci narušovat předvolební mítink Pirátů, Zelených, nebo třeba Starostů. Nejde o to, KDO vykonává násilí, ani na KOM. Jde pouze o metodu.

Pochopitelně nikdo z těch, kteří fašistické metody praktikují, se jako fašista necítí. Srovnání s bojůvkami SA v Německu třicátých let uraženě odmítne, přestože ví, že metody používá stejné. Ale cíl má jiný – to je v jeho představě to hlavní! Snažil jsem se vcítit do myšlení těchto lidí a myslím, že se mi to povedlo v momentě, když jsem četl vyjádření novinářky Deníku N Zdislavy Pokorné. Na otázku proč právě nyní vytáhla ony údajné Turkovy facebookové příspěvky bezelstně odpověděla, že hrozilo, že se Turek stane ministrem zahraničí. To nemohla dopustit! V té chvíli mi to došlo. Ti lidé nejsou účastníky demokratického politického boje, v jehož rámci přesvědčujete obyvatele a podle toho jak jste ve svém přesvědčování úspěšní, vám lidé dají nebo nedají dočasný mandát vést společnost vámi preferovaným směrem. Ne. Oni vedou epickou bitvu dobra se zlem. A protože věří, že jsou na straně absolutního dobra a stojí proti absolutnímu zlu, toto vědomí jim dává ospravedlnění pro jakoukoli metodu boje. Vždyť je to přece jasné. Když stojíte proti vrahovi, který zrovna zabíjí dítě, tak ho zastřelíte a na nic se neohlížíte. Máte svatý záměr a ten světí jakékoli prostředky.

Jistě, vždy existovali lidé, kteří se s výsledky voleb nedokázali smířit. Měli pocit, že jejich věc je natolik podstatná, že na její prosazení mají prostě nárok bez ohledu na to, že většina voličů vyjádřila jiný názor. Problém však nastává, když jsou tito lidé v jejich přesvědčení utvrzováni médii a takzvanými elitami, které sice nejspíš tuší, že tento způsob politického boje jde proti demokracii, kterou se tak rádi zaštiťují, ale momentálně jim to hraje do karet a tak přivírají oči nebo dokonce přikládají pod kotel.

Musíme se rozhodnout, jestli jsme a chceme nadále být demokracií, takovou jaká fungovala zhruba od padesátých let do konce milénia v západním světě. To obnáší schopnost snést fakt, že po určitá období vládne ten, s kým nesouhlasím a koho nemám rád. Pokud někdo touží zajistit si, že stát bude řízen vždy pouze podle jeho přání, potřebuje diktaturu. Demokracie není systém pro něj.

Musíme se rozhodnout, jestli jsme a chceme nadále být právním státem. V něm rozhoduje soud. Pokud se někomu ideje určitého politického subjektu nelíbí, může k soudu podat podnět a ten rozhodne, zda dochází k porušení zákona či ne. Možná stranu zakáže a rozpustí. Nebo nezakáže a nerozpustí. V takovém případě může strana nadále vykonávat svoji činnost jako kterýkoli jiný politický subjekt a požívat právní ochrany dané mu Ústavou a Listinou základních práv a svobod (LZPS), zaručující každému občanovi svobodně se v takové legální politické straně angažovat a nebýt za to žádným způsobem ostrakizován. Odpůrce strany se s její existencí musí smířit a bojovat s ní standardními politickými prostředky, tedy přesvědčováním občanů.

Možná ale v právním státě nežijeme. Jsme banánová republika, v níž rozhodují bojůvky, zastrašování a kampaně. Nežádoucí kandidáti jsou obtěžováni, před domem jim bivakují aktivisté, kteří jim po týdny svítí reflektory do oken, pouští nahlas sirény, obtěžují je drony, zveřejňují jejich adresy, a kteří svoji činnost sami vesele nazývají šikanou. Přivolaní policisté nekonají, přestože běžně dosáhnete zákazu přiblížení již při pouhém obtěžování esemeskami neodbytným ex-partnerem. Nakonec proběhnou volby, ale výsledek není akceptován. Vítězi voleb je odpírána možnost sestavit vládu, a tuto pravomoc si nárokují vybraní jedinci, kteří s výsledkem nesouhlasí a mají větší mediální pokrytí, vliv a dosah než běžní voliči, kteří měli možnost svoji vůli projevit pouze u volebních uren. Strana, kterou nedokázali porazit je ochromována kriminalizací jejích politiků, což, jak se zdá, se stalo v Evropě běžným způsobem politického boje. Co na tom, že soudy odstaveného politika obvykle nakonec osvobodí, jako se to stalo třeba Sebastianovi Kurzovi v sousedním Rakousku. Než se tak stane, moci se dávno chopil někdo jiný.

Pokud jsme se jako stát opravdu vydali touto cestou, pak by si ti, kteří tyto způsoby normalizují, měli uvědomit, že vypuštění démoni nepůjdou vždy jen po jejich nepřátelích. Síly chaosu se nedívají nalevo napravo. Semelou nakonec všechno. Své o tom vědí američtí demokraté, kteří před několika lety vypustili démona „cancel culture“ a jaké překvapení – on řádí už i v jejich řadách. Kdo by to jen čekal, že?


>>Zde byla fotografie z akce dýmovnice na komouše, kterou se autoři tohoto způsobu politického boje veřejně chlubili. Redakce mě donutila ji odstranit.<<