Výlet na motocyklu

„Kampak jedeš?“ „Ani nevím. Potřebuju se odreagovat.“ „Kolo nebo motorka?“ „Dnes motorka.“ „Nemohl bych jet coby spolujezdec s tebou?“ „Vždyť máš z motorek strach.“ „Rád bych to prubnul a tobě zkusím důvěřovat.“

„Fakt si na to troufáš?“

„Co by jeden pro lásku neudělal.“

„Ale já tě do toho nikdy nenutila.“

„No právě. Proto mě to láká. Tak co, vezmeš mě za pasažéra?“

Chvíli Jitka váhala. Opravdu nevěděla, jestli to je dobrý nápad. Mít Petra v zádech by mohlo být fajn, ale není ještě dost vyježděná. Půl rok na motorce je pořád fáze, kdy se člověk učí a s motorkou se sžívá. Vidí ale na Petrovi, že ho to vážně láká, že to dělá i kvůli ní, aby s ní strávil čas u něčeho, co si zamilovala.

„Tak fajn. Helmu pro tebe mám, ale vhodný ohoz ti nedodám.“

„Něco ve skříni vyštrachám.“

„Ty seš dobrej. To není jen tak. Je to i ochrana, ale páteřák náhradní mám.“

„Ok. Budu za chvíli u tebe a vyrazíme někam.“

Vezme si staré džíny, funkční triko a mikinu, boty co má na túry, ještě rukavice a brýle, které používá na kolo. Asi bude působit na první dobrou vtipně, ale co, zkusí si něco nového a bude s Jitkou. To je pro něj v daný moment priorita.

Když dorazí na místo, Jitka na něj kouká, neřekne chvíli ani slovo a pak prohodí suše …

„Ale jo.“

„Co ale jo?“

„Dá se to, i když … no budu opatrná.“

„S tím počítám, Jitko.“

Dostane helmu, hodí na záda páteřák, Jitka přitáhne z garáže motorku a on na ni kouká – na tomhle mají jet oni dva? Už nemůže couvat. Musí nasedat. Obejme Jitku kolem pasu a tiše se modlí, aby to dal. Tohle nebude jen tak si říká, ale mlčí a čeká, až uvede Jitka motorku do pohybu, což taky záhy pomalým rozjezdem udělá.

Drží se pevně a hlavu tiskne na Jitčina záda. Na silnici přidává Jitka na rychlosti a záhy je to docela jízda. Petr má zpočátku trochu strach, ale nezmůže se na žádný komentář. Je tam směrem k té ženě před sebou možná až slepá důvěra. Nemůže jinak, má ji totiž doopravdy rád. S nikým jiným by asi tak neriskoval, a to ještě neví, co ho s Jitkou čeká, jelikož ona je to holka někdy dost nečitelná a nepředvídatelná. Srdce je ale tam, kde být má, a to je pro něj věc nejvíce důležitá. Tuší, že když nic zásadně nepodělá, mohlo by to fungovat. Ale nechce to predikovat ani řešit, jede ze dne na den a uvidí, co a jak.

Drží se pevně pažemi Jitčina pasu a říká si, jaké by to bylo sedět naopak. Možná by se cítil více jako chlap. To mu Jitka leckdy při své přímočarosti vyčítá, že je Petr Pan, který ještě potřebuje k něčemu zásadnímu dozrát. Je to jejich průběžné téma v různých situacích, v různých hrách, leckdy to přijde zcela samo a dokážou se tomu i zasmát, což je fajn.

Zastaví u silnice, kde je kiosek a v něm se prodává točená zmrzlina. Mají stejnou volbu – vanilková! Sednou si na lavici ke stolu a dají si relax.

„Tak jaká?“ zeptá se Jitka a pokoutně se usměje, jestli toho Petr náhodou nelituje, do čeho se to „vecpal.“

„Ale jo, dobrý, jen je mi chvílemi trochu zima.“

„No jo, mikina není kožená bunda.“

„Nějaké vybavení z druhé ruky bych mohl někde sehnat.“

„A ty se tomu se mnou fakt chceš věnovat?“

„Proč ne?“

„Nejde mi to s tebou dohromady – ty a motorkář.“

„No jo, možná to bude vítaná změna a cesta …“

„Jaká cesta?“

„Jak být více chlap.“

„Aha.“

V tom jednom slově vyzní Jitčina pochybnost, kterou neskrývá. Přála by si moc, aby to dal.

„Už těch vyjížděk do zimy asi moc nedám. Musím teď taky dost pracovat. Samá dépeháčka. Pár firem si nechám nejspíš ubrat.“

„Mně by účtařina nešla.“

„To ne, ty jsi přece humaniťák.“

„To je pravda. A možná budu i motorkář.“

„To fakt nevím, jestli ti to veme tvůj mentál.“

„Uvidí se. Ale jsem tu s tebou rád.“

Chytne Jitku za ruku a políbí se. Má někdy pocit, jakoby všude byli jen sami dva. Svět kolem nich plyne, lidé se míhají, on je tu a tam pozoruje, ale myšlenky a srdce má u ní, je to všechno jako kulisa.

„Musíme jet, ať to stihneme za světla domů,“ poví Jitka rázně, jen co mají zmrzlinu oba snědenou.

„Ok.“

„Zkus v zatáčkách trochu vyvažovat.“

„Jak se to dělá?“

Jitka Petrovi všechno vysvětlí a on to pozorně poslouchá. Ví, že mu to Jitka neřekne dvakrát. Nemá to ráda. Už párkrát ho nachytala na švestkách a dala mu najevo, že je to pro ni pruda mluvit, když ji ten druhý neposlouchá.

Sednou na motocykl a jedou dál. Petr se řídí instrukcemi Jitky, jak se má coby spolujezdec na motorce chovat.

„Prima,“ poví Jitka.

„Fakt?“ /Ujišťuje se skoro pořád/

„Jo, je to ok!“

Řekne mu Jitka za jízdy a on je rád, že to pobral a vyvažování v zatáčkách nezpackal. Možná je coby spolujezdec na motorce talentem od přírody. Hned mu trochu vylétne sebevědomí, ale drží se raději pevně na zemi. Některé zákruty jedou tak ostře, že má stažený zadek a doufá, že se na ten asfalt nepoloží. Naštěstí funguje asi ta odstředivá síla, že to vždy prolítnou jakoby to byl velký řetízák. Paráda! Je rád, že se odhodlal, že to zvlád.

Večer si sednou a pustí si film. K tomu si dají trochu vína. Dopadne na ně únava. Objímají se a nic víc není potřeba.