Výlet do bývalého bydliště

Přijede do města, kde kdysi bydlel a pracoval. Velká průmyslová aglomerace. Město, kde chodil mj. na učiliště. Ta vysoká budova ho při příjezdu z dálky „vítá.“ Už v něm nevyvolává ale tak negativní emoce.

Uplynula dlouhá doba. Více méně zapomněl, jak ho tam kde kdo lehce šikanoval, jak se tam cítil nepatřičně.

Zaparkuje v místě, kde stojí základní škola a za ní je velký sportovní areál. Atletický ovál, fotbalové hřiště … na něm právě probíhá tělesná výchova. Učitel vede své žáky a on to vše zpoza plotu pozoruje.

Nechtěl by se tam už vrátit, ale navštívit to místo se ukazuje být hned v prvním momentě správné. Jde se pak dál projít, jen tak, ani netuší, kam zamířit. Jen si tu určitou pohodu a klid prodlužuje. Přijde před školu, kdy vyučoval hendikepované děti. (Zdá se mu komické, jak se to dnes zakazuje, takto verbálně prezentovat skutečnost a z toho plynoucí změny formulace, aby to bylo vše korektní a o to více nesmyslné). Přemýšlí, zda nezazvonit, jistě by tam našel některé z bývalých kolegů, kteří by si na něj vzpomněli. Ale ne, řekne si. Drž si odstup, nejsi dost pevný v kramflecích, třeba by tě tam někteří rozhodili. Jsi složitý, komplikovaný, proč to řešíš, neanalyzuj tolik, víš, co chceš, kam míříš? … Vybavuje si ty řečí ostatních i blízkých. Už to pouští, už to pro něj není důležitý. Osvobozuje se od nich a jde si po svým. Bez velkého vysvětlování.

Nelíbí se mu ten svět egoistický, vzdálený od pokory, od lidství. Hledá záchytné body a taky další práci. Uvidí, netlačí, vše se vyvrbí, bude sledovat znamení, naslouchat intuici. Nechce dělat další a zbytečné chyby. Poučil se z nich? Někdy jakoby byl zacyklený, ale pak jsou chvíle, kdy se mu ze starých programů daří vystoupit. A to je pak takový pocit, jako když se vám vše okolo rozsvítí. Potkáte ty správné lidi. Zažijete sled prima událostí, situací, přijdou k vám ty pravé maličkosti. A najednou víte a cítíte, jsem teď a tady. Neřešíte coby kdyby.

Rozhodne se ve městě navštívit i svého bratrance. Zazvoní a vzápětí se objeví Mára jen ve slipech.

„Jééé, čau, co ty tady?“

„Jsem tu na obhlídce,“ reaguje s úsměvem.

„Pojď dál. Dáme si kafe. Já se jen osprchnu. Přijel jsem právě ze služební štace. Rakousko, Německo a tak dále.“

Vstoupí dovnitř a počká u stolu na Máru, až přijde. Vnímá, že je u něj vítaným hostem. Dům voní dřevem. Mára je za moment zpátky a dají řeč o všem možném. Bratranec mu u kávy navrhne, ať s ním zajde na oběd do nedaleké hospody, že ho zve.

„Tak dobře, proč ne.“

„A jak se ti jinak vede, Honzine?“

„Ujde to. Nic nového zásadně.“

Nechce moc mluvit o sobě. Žije jiným způsobem. Navenek zcela nezajímavě. Nikam necestuje, nic nebuduje. Existuje dost liknavě a neviditelně. Po svém a tak, jak dokáže. V Márově domě vnímá dynamiku. V jeho životě se pořád něco děje, pořád akce. Má hodně přátel, žije trochu divoce, rodinně. A on. Co on? Prostě sedí a píše a pak jede třeba někam na kole. Navonět svět obrazně. A když mu někde není dobře, ujede, nejde do steče. Tiše zmizí a už se tam neukáže. To je vše.

Vzápětí se vypraví s bratrancem na oběd. Jede tam vlastním vozem a Mára za ním ve své služební dodávce. Čeká tam na ně jeho kolegyně. Už ji kdysi viděl. Cítí se před ní zpočátku nesměle, ale snaží se chovat uvolněně a zábavně. Spontánně. Baví se a je mu celkem dobře, jídlo je také výborné. V ten moment je rád, že se odhodlal k té návštěvě. Zdá se mu to jako dobře strávené a završené dopoledne.

Než město opustí, zastaví ještě u mekáče. Dá si hamburger s colou…tradičně. Odpoledne je všude stále větší provoz. Vnímá, že je čas zmizet. Za chvíli se ocitne po silnici druhé kategorie v Jičíně. Kdysi tam i dva roky bydlel. Jde si zaplavat a pak skočí na pivo s kamarádem. Mají spolu dobrý pokec. Kluk dost zkrouhnutý tím, co se kolem něj a v něm děje. Nikdo Pavla moc nechápe. Leckdo si na něj ukazuje prstem. Působí nesměle. Roztěkaně. Někdy i nervózně. Ale stačí se dotknout něčeho, co ho zaujme, a celý pookřeje. Čte Bukowského v originále. Neupozorňuje na sebe. Spíše se upozaďuje. V lecčems mu Pavel připomíná sebe. To jaký je, nebo byl, nebo třeba ještě bude. Nacházejí společnou řeč skrze bolest duše, po které leckdo rád šlape. K sobě navzájem ale dokážou projevit potřebnou dávku vstřícnosti a empatie.

„Proč je to tak vzácné? Proč, Honzine?!“

„Vzdálili jsme se moc přírodě,“ odpoví jednoduše, i když tuší, že to je mnohem více složité. Rád s Pavlem diskutuje. Cítí se s ním zpravidla uvolněně. Nemusí se hlídat při každém slově, při kterých by se jiný dominátor choval třeba jízlivě. To ho s prominutím někdy sere. Respektive se takovým lidem už vehementně vzdaluje. Nepotřebuje je ve svém životě. Nepotřebuje si s nimi donekonečna nabíhat na vidle. Je to pro něj mnoha směry ztrátové. S Pavlem dokážou být na jedné vlně. Koukat přitom na sport v tévé. Bavit se i o blbostech, když na to přijde. Sledovat dění kolem a dávat tomu svébytné komentáře. Ne škodolibě, ale z jejich pohledu upřímně. Ve všem se neshodnou, ale nejdou kvůli tomu proti sobě. Jen jednou se Pavla dotklo, že mu řekl mimoděk Petře. Neví proč, ale tyhle dvě jména se mu prostě pletou.

„Fakt, nezlob se, Pavle. Stávalo se mi to i ve škole, když jsem byl učitel.“

„Tys učil?“

„No jasně, ale nebyla to moje role. To jsem vnímal už na fakultě.“

„Raději píšeš.“

„Přesně.“

„Já také. Začal jsem zase. Složil jsem píseň a k ní text. Ani jsem včera nebyl v sauně.“

„No tak super! A pocit z toho dobrej?“

„Jo, úžasnej. Jen jsem to chtěl ukázat tátovi a ten neměl zájem. Reagoval předem s despektem. Jako obvykle.“

Pavel vypije pivo a hned požádá vrchního o další. Má na lístku už pět čárek. On si objedná utopence. Nemůže to s pivem narozdíl od Pavla, který bydlí hned za rohem, přehánět. I ta dvě bude chvíli rozcházet, než bude moct sednout do vozu a jet dalších deset kilometrů do místa svého bydliště. Pavla je mu trochu líto. Zdá se mu, že je ve slepé uličce. Ale pořád z něj vyzařuje sympatická lidská energie. Pořád neztratil to podstatné. Je ovšem obětí toho, co se kolem něj děje. I Pavla obklopuje lidská často zcela neempatická dominance. Je těžké ubránit se. Nedat se. Ví o tom konec konců svoje. Asi i proto je leccos podprahově i navenek spojuje.

Před odjezdem domů se projde v lipové aleji. Chodí tam a zpět a jen tak si přemýšlí o všem možném. Setmí se. A on v jeden moment stojí a dívá se před sebe. Sleduje západ slunce. Bojí se, že zase přijde ten smutek a tíseň po jedné blízké osobě. Nepoví více. Zlomilo mu to tenkrát srdce. Zatím to ale jde. Cítí se pouze unaveně. Vše na něj dolehne až v jeho bytě. Sedne si a pustí tévé. Ještě něco napíše a pak se osprchuje, umyje a vleze po pár cvicích Tai chi do postele. Kdyby mohl, ještě by si zaboxoval do boxovacího pytle. Tím ale zatím nedisponuje. A po deseti minutách s Tai chi to ani nepotřebuje. Zklidní se a nemá potřebu dát někomu nebo něčemu přímý direkt. Vnímá to pozitivně. Proto v tom cvičení důsledně a pravidelně pokračuje. Navíc se tím vrací do svých chlapeckých let, kdy cvičil karate. Tenkrát byl dost rebel a pral se s kdekým i na školní chodbě. Bránil se a hlídal si to svoje. Často zcela nekompromisně. Možná by s tím měl zase začít, ale už jiným a vyzrálejším způsobem, napadne ho, když uléhá do postele a dívá se do malých blikajících zelených žárovek.