Tři spolužáci z výšky

Po delší době se vypravil do svého studentského města, kde strávil pět let na vysoké. Schází se tam pravidelně rok co rok se svými dvěma spolužáky.

Ona a on. Ona jeho téměř první platonická láska, k níž si ovšem nikdy nic nedovolil. On kámoš do nepohody. Jeho protiklad mnoha směry. Tom je naturelem trochu cynik. Někdy ho tím vytáčí. Chápe, že být otec tří dětí, fungující manžel a k tomu být technický ředitel velké mezinárodní firmy vyžaduje určitý přístup k žití. Je to pragmatik mnoha směry, který je v úsudcích na cokoliv až příliš rychlý. Jsou tak odlišní, že to snad nemůže být více možný. Přesto je k sobě něco táhne a i když se dlouho nevidí, alespoň na dálku udržují pravidelnou dávku komunikace. Nastavují si často zcela odlišný pohled na věc. V něčem je to svým způsobem baví. Ta konfrontace, která z toho vzejde a zatímco dříve z toho býval konflikt, nyní to vyústí buď do ztracena nebo v komický náhled.

Sešli se jako vždy v putyce na terase, kde vypil před lety po původní objednávce čaje své první pivo. Číšník, který tam je stále, mu ho prostě přines s tím, že „čaj tady fakt, kámo, nevedeme.“ Šel z něj takový klídeček a nadhled. Léta práce na stejném místě ho asi hodily do stavu, ve kterém se navenek moc emocionálně nevychyluje. Na první pohled měl vzácnou schopnost držet si to svoje bez ohledu na to, kdo byl nebo je právě hostem. Nedokázal odhadnout, zda by byl schopen podnapilého otrapu chytit za límec.

Putyka se nachází na nábřeží řeky s výhledem na jejich původní fakultní studijko. Architektonicky zajímavý objekt. Už šel tentokrát jenom okolo. Dřív zavítal dovnitř ze sentimentu a ve snaze připomenout si něco. Tentokrát ho to už do interiéru té budovy netáhlo. Raději si dal zmrzlinu a pokec u řeky s jedním moravským turistou. Prima chlapík, zahradník, sedli si spolu na chvíli a mluvili jen tak o všem možným.

Byl na místě setkání se spolužáky první. Tom měl zpoždění jako loňský rok, tak mu do telefonu řekl, že by jednou mohl přijet včas, když se vidí zpravidla pouze jednou nebo dvakrát za rok. Tomáše to nakrklo a zjevně i zaskočilo.

„Kolega měl rozlučku, odchází do důchodu, tak mě to zdrželo,“ řekl mu posléze u stolu.

„To je přece v poho, ale mohl ses ozvat a říct mi to.“

Už ho někdy štve, jak jeho čekání berou někteří jako samozřejmost. Rozhodl se určité věci změnit a netolerovat to. Respektive se nechovat jako ten „hodnej idiot,“ jemuž je to vlastně jedno. Pracuje doma, vlastní rodinu nemá, času má přece dost. Chce se mu na to vnitřně i nahlas říct „hovno!“ Něco se v něm i zradou jednoho kolegy, pro něhož pracoval tři roky na scénáři, zlomilo. Do toho rozchod s dívkou, se kterou byl více než právě ten rok a nikdy to pro něj nebyla tak náročná záležitost. Zase začínal v mnohém nanovo. Leccos v jeho životě se stále opakovalo. Vnímá, že je to vlivem i jeho nastavených vnitřních programů, které nefungujou. Tak se rozhodl zkusit řadu těch svých porážek alespoň v něčem utnout a mít větší smysl pro realitu. Už se přece poučil dost.

Dali si s Tomem a s Jitkou hned po jednom pivu na přivítanou. Debata se rozproudila a on byl rád, že některé věci řekl Jitce na první dobrou, když ještě byli sami dva. Před Tomem by na to neměl kuráž a nejspíš by na mnohé z toho, co si řekli s Jitkou, ani nedošlo.

„U filmu se mi nedaří. Ale ještě se chci pokusit o restart, s někým důležitým se potkat. Třeba se mi ta práce scenáristy ještě podaří nastartovat.“ Ale neví to. Doufá v to. Pořád ho to baví a pořád má pocit, že tím jedním realizovaným filmem neřekl poslední slovo.

„A to je všechno?,“ zeptala se Jitka.

„Má mi vyjít knížka. Pracuju s editorem na úpravách. Snad by to mohlo být na pultech po prázdninách.“

„O čem je to?“

„O tom bych zatím nerad.“

„Tak nás doufám pozveš na křest.“

„Nevím, zda něco takového bude. Je to malé nakladatelství a bude to zpočátku i malý náklad.“

„To přece neva.“

Jitka je stále táž osobnost. Ačkoliv matka dvou dětí, pořád si drží to svoje. Obdivuje to. Slovo dalo slovo a než přišel Tom, řekl toho víc, než by byl předpokládal. Vše šlo spontánně a neřešil to.

Tom pak vpravil do diskuse tu svou energetickou nálož všeho možného. Dali si jedno, druhé, třetí, čtvrté pivo a jemu už to začínalo být asi po třech hodinách klábosení dost. Navíc pil skoro na lačno. Měli v plánu jít pokouknout divadlo. Konala se tam festivalová přehlídka amatérských souborů. Ale vykašlali se na to. Strávili to spolu raději v hospo na terase, courat někde se jim zkrátka nechtělo. Seděli tam do půlnoci a až pak se rozhodli do centra dění kouknout. Rozdýchat co bylo vypito a vyřčeno. Vše v dobrém modu lidí, kteří měli a stále mají něco společného. Potřebu se tu a tam vidět, popovídat si, nasát ze sebe něco nového.

Došli na staré náměstí, kde už to vše vrcholilo nebo spíše končilo. Viděl kolem sebe hromadu převážně mladých lidí, unavených pitím a zaposlouchaných spíše na oko do kapely, která ještě dohrávala jeden, druhý a třetí song. Tom si dal ještě pivo. Manžel Jitky, který dorazil na místo, si dal s ním a on stál, sledoval to a došlo mu, že žít ve velkém městě by se mu už příliš nechtělo. Najednou toho na něj bylo všeho moc. Ale dal to, byť už chvílemi cítil úzkost. Chybělo mu něco. Asi to mít vedle sebe někoho druhého, třeba i na dálku, tak jako to bylo více než rok a pak to zmizelo. Zase cítil osamělost, ale něco ho nad vodou přece jenom drželo. Možná síla zvyku, že to tak bylo mnohokrát už dávno, že měl na leckoho hezkou vzpomínku, že ho to na světě pořád bavilo, že měl kolem sebe dvojici přátel, kteří tam sdíleli zase na dlouho poslední chvilku.

Hodinu po půlnoci se rozhodli to zapíchnout. Tom měl velké obytné auto zaparkované u nábřeží před hospodou. „Vyspím se v něm ve spacáku a ráno vyrazím domů.“ Jeho doprovodili Jitka s manželem k autu, které měl na sídlišti a kde bylo možné parkovat zadarmo. Co se mu líbilo, ta jejich manželská spřízněnost, sehranost, autentičnost. U auta se s Jitkou obejmuli na rozloučenou a s jejím manželem si přátelsky podali ruku.

„Tak zase za rok,“ řekla Jitka a usmála se u toho.

„Třeba to bude dřív,“ opáčil ve snaze zmírnit všechno. V autě si sklopil sedačku a dal si pár hodin spánku. Probudil se ve čtyři ráno. Cítil, že už může vyrazit domů. Padesát kilometrů směr malé město, kde našel svůj domov.

Jel pomalu. Celou dobu ne víc než sedmdesátkou. Nic ho nehnalo a vlastně si užíval to ticho, tu jízdu krajinou, tu silnici, která ještě zela téměř prázdnotou. Bývá někdy unavený z toho vlastního. Řadu věcí prožívá až moc, takže vítal odstup a přísun něčeho nového, kdy se ho nic intenzivně nedotýkalo. Vše se zdálo být při té cestě zpátky pozastaveno.

Východ slunce zaznamenal při dojezdu domů. Ani mu nedošlo, že to ráno nastala letní rovnodennost. Bylo v tom téměř něco symbolického. Sedl si na lavičku před bytovkou. Měl potřebu ještě nasát něco čerstvého. Něco, co by ho srovnalo, než se zase vpraví do toho svého prostoru, kde ho nic nečekalo. Nic a nikdo, tak se to u něj seběhlo. Přijímá to, nemá ani jinou možnost. Taková je skutečnost.