„Terno“ s učitelem

Neskutečně ho prudil a vytáčel. Rád ho před spolužáky shazoval. Vůbec to Martin nechápal, čím tolik provokoval. Neměl pocit, že by tomu profesorovi před důchodem na jeho chování k němu nahrával.

Matika mu nešla, ani fyzika. Jeho bavila vždycky více literatura a obecně humanitní věda. Co se dělo mezi ním a profesorem Klímou muselo mít hlubší důvod, který neznal. Jednou si ho pozval na kobereček do svého kabinetu. Byli v něm sami dva.

„Co je vám? Proč po mě tak jdete? Co jsem vám udělal?“

„Ty to nevíš? Vážně ne? Měl by sis dávat pozor na to, co kde říkáš.“

Martin si nic moc neuvědomoval. Jo, mezi kamarády padlo leccos, ale to snad nikdo nezakazoval.

„Myslíte něco konkrétně?“

„To si piš, že jo. Ty si možná myslíš, že jsem mstivá kreatura, ale když o mě někdo řekne, že jsem kretén, tak si ho rád vychutnám.“

Tak konečně zjistil, odkud vítr foukal. Martin o něm ale zmínil i jadrnější slova. Že by je profesor neznal, že by o nich nevěděl?

„Když do někoho takhle verbálně reješ, musíš očekávat následek.“

„To vás naučila komoušská éra?,“ zeptal se natvrdo a díval se na něj. Neměl strach. Klidně by mu vlepil pár facek, když by do něj profesor fyzicky zajel. Zatím se ale držel slov. Martin čekal, co bude následovat.

„Já nikdy nebyl ve straně, jestli ti jde o tohle. A co vy o té minulé době vlastně víte? Vaše generace téměř nečte, jen nás soudíte a kritizujete.“

„Neházejte nás všechny do jednoho pytle. Já čtu hodně a rád bych se věnoval literatuře i profesně, třeba někde na škole.“

„Podívejme se. Jeden další intelektuál v řadě.“

„Jste tou svou jízlivostí někdy dost nechutnej, pane profesore.“

„A mně se zase nelíbí, jak mě častuješ vulgarismy a ještě se u toho debilně směješ.“

„Asi ani jeden z nás není dokonalej.“

Dívali se na sebe a bylo to zřejmé. Jejich energie šly proti sobě.

„Co teda bude? Dáte mi pár facek? Nebo si mě jinak vychutnáte? Necháte mě rupnout nebo zůstanu po škole? Když byste mohl, napíšete o mně nejspíš i bláznivý posudek, nemýlím se?“

„Nejsem svině, Martine. Jsi to ty, kdo si vytvořil nepřítele, tak se drž a uvidíme.“

„S takovým přístupem byste vůbec za katedrou neměl sedět.“

„To je pouze tvůj pohled. Faktem je, že tam jsem. A ty s tím nic nesvedeš!“

„Víte, co mě napadlo? Že být vyšinutej, možná byste mi zavdal důvod vzít na vás revolver.“

Učitel k němu přistoupil téměř nos na nos. No jen si něco zkus, dostaneš direkt a nevstaneš.

„Jsi smrádě!“

„No tak dál. Pokračujte, profesore!“

„Nakopal bych ti zadek.“

„A možná i udal na STB. Naštěstí už neexistuje.“

„Myslíš si, že když je demokracie, nic se ti za tvé kecy nestane.“

„Přijde na to, co se stane vám, když mě nenecháte.“

„Donuť mě!“

Martin přemítal, jak se vůbec dostal do takové situace. Čím toho profesora tak popuzuje. Při svém způsobu vykonávání profese si už jistě na svou adresu něco vyslech.

„Podívejte se! Něco vám, profesore, řeknu. To co se tu děje, je pro mě docela dobrá a svižná lekce. Jsem tu sám proti těžké váze. Něco vás sere a chladíte si žáhu na mně. Na druhou stranu vám musím říct jedno, nezvolil jste správně.“

„Že ne?“

„Jinej by před vámi třeba sklonil hřbet, omlouval se, nebo by odtud zbaběle utek. Vy jste mě ale svým přístupem přiměl k tomu, že se ničeho podobného nedočkáte. Možná si myslíte, že mě zlomíte, ale to se vám nepovede. Řekl jsem to dost jasně?“

„Jo, Martine, dost srozumitelně. Skoro si říkám, kde se v tobě ta neomalenost a drzost bere.“

„Jistě to není jediný důvod, proč tu proti sobě stojíme.“

Martin chtěl znát pravdu. Věděl, že někde je, tak ať vyleze.

„Znal jsem se s tvým otcem.“

„Nepovídejte.“

„Byli jsme spolužáci na vysoké škole.“

„Skutečně?“

„Se ho doma zeptej! Pitomce!“

„Co vám proved?“

„Přebral mi holku, do níž jsem byl neskutečně zamilovanej.“

„Jak na vás koukám, je to už jistě pár desítek let. To byste z toho měl být dávno vyléčenej a zahojenej a neobtěžovat tím mě!“

„Ta holka byla a je tvoje matka. To ona mi dala košem, protože jsem jí najednou nebyl dost dobrej.“

„Jasně. To je jako příběh z telenovely. A pointa na závěr?“

„Pointa je ta, že jsem utřel a cítil se pár let potom dost zkrouhnutej. Bylo mi něco přes dvacet.“

„Chápu, happy end nebude, ale snad nejste jedinej na světě, komu se tohle stane.“

To jistě ne.“

„Mám tomu rozumět tak, že jsem váš obětní beránek? To byste se měl nad sebou docela silně zamyslet.“

„Dík za feedback, Martine!“

Martin stál a čekal, jestli se učitel napřáhne. Byl by čekal záludný direkt, ale ten nepřišel.

„Jsi v té mé třídě docela na ráně a já jsem jenom člověk. Klidně bys mohl být i mým synem, ale podobní si nejsme a hlavně bys byl starší o pár let.“

„Vy jste opravdu kretén!“

„Výborně! Už jsem se bál, že jsi zbabělec.“

„Vy jste ale současně i blázen.“

„Učím víc jak třicet let.“

„Stručná a jasná odpověď.“

„Buď jak buď, jsem rád, že oba víme, na čem jsme.“

„Takže druh války?“

„Můžeme to ukončit smírem. Bude záležet hodně i na tobě.“

Martin se měl k odchodu. Byl zmatený a rozčarovaný. Vůbec nevěděl, co si má myslet. Celé mu to přišlo absurdní, obskurní, skoro zvrácený, tím spíš, že se to dělo na půdě školy, kde by snad měli být lidi normální.

„Můžeš jít, Martine, za mě je to vyřízené.“

„Za mě byste měl zajít k psychiatrovi na pokec. A to co nejdříve!“

Martin po těch slovech opustil kabinet. Doma se o všem zmínil matce. Otec už s nimi dávno nebydlel.

„No jo, možná to byla chyba, že jsem dala přednost tvému otci. Jenže jedna věc je jasná. Kdybych to neudělala, ty bys tady nebyl.“

„Asi by zde byl další matematik.“

„Nejspíš.“

Matku požádal, ať do toho nezasahuje, že si to s profesorem uhraje sám.

„A já doufala, že tu kartu nikdy směrem k tobě nevytáhne, že se bude chovat profesionálně. Mrzí mě, že je to naopak.“

„Takže bych se to od tebe, mami, nikdy nedozvěděl?“

„To asi ne.“