Spřízněné duše

Sedli si spolu v kavárně. Potkali se zcela náhodou po patnácti letech. Poznali se. On i ona, dříve spolužáci na střední škole. Měli k sobě blíže, zamilovali se. Užili si a rozešli se. Prostě byl najednou konec.

On mířil na vysokou, ona chtěla někam odletět, poznat svět, nevázat se.

„Strávila jsem pět let ve Španělsku. Zůstala jsem v Barceloně. Našla si tam přítele a trávili spoustu času na jachtě.“

„Zajímavé.“

„To rozhodně. Turisté si zaplatili a my jim ukázali nejhezčí místa u moře. Všechno šlo skvěle. Spojili jsme příjemné a užitečné. Říkala jsem si, tohle je to pravé pro mě.“

„Co se stalo?“

„No co. Jedna turistka se mu zalíbila tak, že mě poslal přítel k vodě. Na té jachtě doslova i obrazně. Ale nelituju ničeho. Bylo mi s ním krásně. Téměř čtyři roky bez mráčku na obloze. Idylka každým coulem. Naučila jsem se řeč, poznala spoustu skvělých lidí, ale taky pitomců, kteří byli na pěst.“

„Co děláš tady?“

„Jsem tu jen na otočku. Chtěla jsem vidět tátu, strávit s ním pár dnů. Trochu marodí a nevím, jak to s ním dopadne. Pověz mi raději něco o sobě.“

„Pracuju na půl úvazku v knihovně. Jsem sám a jezdím na kole. Tolik ve zkratce!“

„A to je vše?“

„Žiju stylem, v němž se mi nic moc dobrodružného neděje. Ale mně to docela vyhovuje, přiznám se. Žiju v takové své ulitě. Často a rád jsem vzpomínal na tebe a na to naše. Nikdy už to pak nebylo takové.“

„Jaké?“

„Hezké, v pohodě. Nenucené, bylo mi s tebou dobře.“

„To mně taky, ale každý jsme pak mířil jiným směrem.“

„Však jo, vím, že to tak je. Ale cítil jsem po tobě prázdno, a teď tu přede mnou sedíš po tolika letech a jsem moc rád, že to tak je.“

„Nápodobně! Jenom nevím, jestli na něco z dřívějška navážeme.“

Díval se na ni jako na svatý obrázek. Chovala se vždy velmi spontánně. Skromně a upřímně. U nikoho nic podobného už potom nenašel. Nikdo takový k němu už nepřišel.

„Jaké máš teď, Jirko, plány?“

„Upřímně? Žádné. Vegetuju dle svého. Přešlapuju trochu na místě. Navenek nic moc nemám, nikam necestuju, žiju na docela malém prostoru a někdy musím šetřit každou korunu, abych se nedostal do maléru, do dluhů. Život kolem mě plyne rychlostí jedoucího rychlovlaku a já prostě sedím na zastávce a tiše to sleduju. A když toho mám dost, tak na moment akceleruju a uskutečním něco mimořádného. Třeba vezmu svou silničku a jedu na Moravu. V létě to bylo super. Navštívil jsem tam kupu svých spolužáků ze základky, dali si pivo, pokecali … procházel jsem si město, kde jsem vyrostl. Mohl jsem kde co a při tom jsem cítil obrovskou svobodu. Nemám děti, nemám rodinu ani partnerku, ale mám právě tohleto. A tu a tam si něco napíšu, protože to potřebuju. Zaměstnám mysl a vtáhne mě to do mého prostoru, který si konstruuju.“

„To zní dobře. A hodláš v tomto způsobu života setrvat?“

„Možná ano. Na nic více v tomhle světě asi nemám nárok. Samozřejmě mi v tom chybí láska, spřízněná osoba, ale člověk si nemůže brát, když nedokáže to něco dávat, aby fungoval jako parťák, jako ten, v němž je opora. Jsem někdy rád, že stojím sám. Je to hodně něco za něco, ale člověk si holt někdy musí vybrat. Je - li to ovšem moje definitiva, to nemám páru. Vím, jak snadno lze převrátit cokoliv vzhůru nohama. Stačí někoho potkat, stačí se s něčím konfrontovat a fik, přijde změna, kterou neočekáváš.“

„Tys byl vždycky emocionální nádoba, jednou tak, podruhé jinak, ale vždy jsem vnímala dobrý lidský základ.“

„Možná ani to už není docela pravda. Život mě dost okrouhal. Dostal jsem za uši z mnoha stran. Padl na dno a málem už nevstal.“

„Copak?“

„Někdy to byl lidský podraz, jindy mě někdo okrad, pak zase naivita, která mě zavedla někam, abych zjistil, že jsem naletěl, nebo se nechal zmanipulovat. Do toho někdy vlastní touha něco dokázat, někam vylézt a čím víc jsem to chtěl, tím více jsem přicházel na to, jak mi to kde kdo nepřál. Přišla lidská kocovina, ale pořád s ránem přišla i nová naděje. Touha vstát a něco dělat.“

„Možná bys měl taky někam vycestovat, získat nadhled, poznat svět, jiný vzduch, jiný lidi, jiný mentál a něco si sem pak z toho přivézt. Ve tvém případě by toho bylo moc nepochybně. Žil bys z toho několik let.“

„Nemám na to kuráž a teď ani peníze. Jak říkám. Dělám, co chci, ale za cenu, kterou platím uvnitř sebe a tím, že musím existovat skromně, obyčejně. Na druhou stranu má to někdy něco do sebe, jen to nesmí překročit určitou mez.“

„A to se ti předpokládám děje.“

„Jo, děje, o to větší je pak radost, když se to zase kousek zvedne. Jdou si zaplavat, zpotit se v sauně, potkám lidi, popovídám s nimi, dám si pivo v hospodě, oslavuju v daný moment to, že můžu a snažím se neřešit, co bude.“

„Jsi pořád dost jinej, Jirko.“

„Jsem spíš poznamenanej, Kláro. Vím to o sobě. Proto už k sobě lidi raději nevážu, ale mám je rád a některé velice. Někdy se i zamiluju, ale pak nést to něco v každodenním životě, to mi nejde. Tak vegetím jako chlapec, který má svou mámu a svého tátu a spoléhá na to, že ho držej za ruce, a i když to tak už dávno není, tak si to alespoň představuju. Prostě si udržuju něco, co je sice navenek v čudu, ale ne pro mě. Pro mě to má pořád velkou cenu.“

„Myslíš, že bych ti mohla pomoct?“

„Koukám, že pořád umím rozeznít soucitnou strunu.“

„Nevím, jestli to je, Jirko, soucit. Cítím se taky svým poznamenaná a hozená jinam, tak se možná díky tomu dokážu naladit na tvou notu.“

„Co kdybychom to dali zase dohromady?“

„Při všem, co jsi mi před chvílí řekl?“

„Za pokus to třeba stojí. Oba máme svý, když to nepůjde, zavřeme dveře podruhý a nebudeme se z toho předpokládám hroutit. Třeba bychom si mohli užít pár společných dní. Se vším všudy!“

„No jistě. Chybí ti sex, milování …“

„Spíš to druhý.“

Dívali se na sebe a tiše mezi sebou vzpomínali. I na to intimní. Nezapomněli. Některé věci prostě zůstávají a tím spíš, když se dějí poprvý. A ona přišla s Jirkou o panenství. A Jirka s ní zase o panictví. Byli si první pro sebe mnoha směry. I jejich vycházky do přírody za ruku spojení … bylo to vše dost intenzivní, bezelstný a autentický. Ještě nezatížený věkem a starostmi a vlastními ambicemi a nesplněnými přáními a zradami a selháními. Byli ještě docela čistými bytostmi, které samy na sebe spoléhaly a věřily, že svět a lidi v něm nepatří do černé kroniky, že převládají aspekty pozitivní.

„Pomilovat bychom se, Jirko, mohli.“

„Taky myslím.“

„Ale žít dohromady …“

„Hele, vím, že v tom svým být potřebuji. Můj bejvák je prostor k rozjímání, psaní, sledování, tišení bolesti a někdy jejich umocňování a zase pak zpátky k narovnávání, smiřování, asi by to chtělo dvě domácnosti a scházení se v případě potřeby. Nebo zjistíme, že nám to překáží a půjdeme si zase po svým, aniž bychom si ubližovali.“

„Dík, že ve mně hned od začátku nevzbuzuješ falešná očekávání.“

„Na to už jsme dost staří.“

„Myslíš?“

„Není to o věku, ale o tom, co jsme si prožili. Rány na duši máme. Nechci přidělávat další. Jsem hotov vstát a jít a pokračovat v tom, jak to mám aktuálně.“

„To já taky.“

„Ale malé vybočení, malý rozptyl, trocha adrenalinu a pocitu štěstí … možná bychom to, Kláro, dali.“

„Tak odbočky mám ráda i při cestování. Někdy je na těch nejméně značených stezkách nejvíce milých překvapení.“

„To znám taky. Intuitivně i takové odbočky a nenápadné cestičky hledám. Někdy už tam skoro nic není, jen mizivá stopa, že tam kdysi nějaká cesta byla. A pak přijde moment překvapení. Třeba malý stolek, dvě židle, hrnek na stromě a studánka uprostřed lesa.“

Tiše seděli, dali si ještě druhé kafe. Cítili se klidně a spokojeně. Nenásilně si užívali danou chvíli. Věděli, že to může být nadlouho naposled.

…

Pomilovali se. Strávili celou noc v jeho bytě. Druhý den ráno ale zjistili, že chce každý do té své koleje. Byla to pro oba schizofrenní situace. Možná více pro něj. I když z Kláry se stal taky solidní bohém. Ale mohou žít dva takoví lidé společně? Držet se pravidel? Držet se alespoň určitých norem a sebe navzájem?! Nic nezavrhli definitivně. Chtěli strávit i další chvíle společně. Naplánovali si výšlap do nedalekých hor a na nejvyšší vrchol. Třeba tam nahoře zjistí, jak to v jejich případě mezi nimi skutečně je.