Spontánní záležitost

Přišel sled direktů z mnoha stran. Musí se uklidit, srovnat, schovat, načerpat sílu. Travnatá nevyužitá plocha mezi rodinnými domy, kde je polo rozbitá lavička, se mu zdá být vhodná.

Byl vždycky ten tip, kterého si servírka nevšimla. A když si u ní konečně objednal, hned to zapomněla. Sedí tam a kouká jen tak. Cítí už chlad. Je listopad. Listí spadlo téměř naráz. Sněhobílá skromná pokrývka vytváří příjemný balanc proti šedi, padající z oblak. Mračna, málo sluníčka, svítí spoře alespoň pouliční lampa. Být malíř, hned by to namaloval. Docela by se mu hodil teplejší kabát. Nebo by se měl více otužovat. Baví ho se saunovat. Potkávat nové lidi, nebo ty stejné, s nimiž si tam už potykal. Poslouchá, co kdo říká, někdy i sám něco přidá. Líbí se mu ta nahá rovnost mezi nimi. Někdo velmi rád pouští slova, stane se z toho monolog a pak, když řekne něco vztyčujícího, kontroverzního, počne dialog. Jiskří to, tichne to a bouří to. Všechno nebo něco z toho. Je to jako svébytné divadlo. Stojí za to si ho tu a tam dopřát, být v tom a u toho. Vnímá, že je to něco, co mu v životě scházelo. Dokáže narovnat záda a zase spustit ten svůj vlastní hnací motor.

Když bylo v době covidu saunování zakázáno, chybělo mu to. Asi více než co jiného. I ta lidská soudržnost a pospolitost, i když v něčem třeba jen na oko. Někdy se to roztmelilo, někdy se i mlčelo, vždy tak, jak se chtělo a jak to s kým souznělo. Jak to komu vyhovovalo. Myslí právě na to, až si tam další den zajede a dá si své další kolo. Sauna, bazének, plávne si a dá si pak pivo v hospo. Nebo cappuccino z automatu. Bude koukat a pozorovat a hledat něco milého. Je tam toho zpravidla dost. Malý ostrov, kde může být bezpečno. Pak vyjde na vzduch. Na jaře a v létě tam má kolo, na podzim a v zimě má nedaleko zaparkované auto. U lip, které tam rostou. Někdy zajde ještě na atletický ovál, v jehož středu se trénuje a hraje fotbal. Probíhá tam pro změnu sportovní dialog. Někdo skáče, někdo sprintuje, pravidelně tam je muž, který své svěřence učí vrh koulí. I zde je to uzavřená pospolitost, vyváženost něčeho. Harmoničnost, kterou vytváří prostor určený primárně pro sport. Sám si tam někdy střihne v běhu několik kol na tartanu. Krouží okolo, dokud ho nezačne píchat v boku. Nebo dokud tělo neřekne dost.

V daný moment si ovšem užívá „svou“ polo rozbitou lavičku. Uprostřed malého travnatého plácku. Stačí mu málo. Někdy jen chvilka klidu. A pár korun. Přesto má pocit, jakoby mu šel právě proto někdo po krku. Jakoby to někoho dráždilo. Drží se vzadu nebo mimo. Má rád prostor k výhledu. Nebaví ho být v davu. Byl takový už jako kluk. Samorost. Rebelující patron. Zlobivý nedospělý muž. To by na něj nejvíce sedělo. Při tom se jen snaží být v klidu a mít to své místo, svůj záchytný bod. Je na tom snad něco špatného? Nejde mu navenek o nic mimořádného, i když uvnitř někdy ano. Cítí, že chce vystoupat na vrchol něčeho neviditelného, nehmatatelného. Neví ještě přesně, co je to, ale ví, že by to mohlo stát za to. Mlčí o tom, aby se to nerozkřiklo. Aby to neztratilo své kouzlo. To by se mu nelíbilo. Něco má být přede všemi utajeno, aby se to jednou narodilo a něco nebo někoho to osvítilo. Jako ta stará lampa u něho, která bliká a zdá se, že mele z posledního. Nejspíš bude zralá brzy na výměnu, jako ta lavička, která má to své zdá se téměř za sebou.

Asi ho přitahuje víc toto, než luxus. Ten na něj svítí až moc. Oslepuje ho. Má rád šero, přiměřenost, skromnost, vlídnost a útulnost. Obyčejnost. Kéž by toho bylo vícero. Hledá to. Má to či ono, jen postrádá sebedůvěru. Někdy i pádnou obranu. Skáče od jednoho k druhému, jako v tomto textu, který píše a neví ani proč. Prostě ho to napadlo. Každopádně vnímá, že to chce pro zpestření dialog. Je ale sám, vedle sebe nemá nikoho. Tak co z toho? Má mluvit sám se sebou? I to je možnost! Konec konců zná to a dělá to. Nesdílí s nikým ani svou domácnost. Jeho prostor, kde vládne spíš ticho. Někdy ho rozezní rádio, nebo televize, nebo on. Není rétor, tak mluví sám pro sebe a spíše potichu. A aby to nezmizelo, rozhodne se napsat třeba další scénu, když zkouší dát dohromady divadelní hru.

„Co bude k obědu?“

„Kus hovězího.“

„Dáme si i pivo?“

„To si dej v hospo.“

„Půjdeš se mnou?“

„Co by ne, ale můžeš jít i sólo.“

„Mám tedy na vybranou?“

„Samo. Máš přece svobodu a volnost. Ale v jednom si dej pozor!“

„V čem jako?“

„Nestrpím nevěru.“

„Nemám v plánu jít do hampejzu.“

„Stačí šikovná slečna za pípou.“

„Ta si hledí svého a mě si všimne jen, když se připomenu.“

„Jo, říkal si, že býváš neviditelný host.“

„Sedím rád v rohu. Nevadí mi to.“

„Třeba se jednou posadíš i do čela stolu. Mně by se to i kvůli tobě jednou líbilo. Přála bych ti to!“

„Jako proč?“

„Aby sis dodal chybějící sebedůvěru. Dost keců! Běž a užij si to.“

I tak by mohl vypadat jeho rozhovor s jeho partnerkou. V roli herců a na scéně by to třeba fungovalo. Pomilovali by se spolu, dali by si víno a on by si pak zalezl a četl nebo psal něco užitečného. Nebo zábavného. Nebo jen tak pro radost. Jen tak dělat něco, to bylo vždy jeho. Coby klukovi mu to šlo. Nezapomněl to. Budiž i tento text důkazem toho. Asi to nemá tu správnou expozici, zápletku, dynamickou strukturu a rozuzlení v americkém stylu. Je to zde prosté kladení slov, které přišly na mysl.

Vstane z polo rozbité lavičky a užije si tu sněhem pocukrovanou krajinu. Není nad to dát prostor něčemu, čemu se říká spontánní záležitost. Nabral sílu i za cenu zmaru a neúspěchu. Za cenu zrady a lidského sebestředu. Pochopil, že nelze mít ke každému důvěru. Že je třeba mít se na pozoru. I vůči „příteli,“ který vám bez větších rozpaků podkopne nohu.

Možná přidá k svému další a novou aktivitu. Zkusí někdy pár úderů do boxovacích pytlů. Má v tom z chlapeckých let solidní průpravu.