Slib beze svědků

„Vezmi si mě.“ „Co prosím? Zbláznil ses?“ „Ne! Jen jsem se do tebe zamiloval. Znovu a neskutečně. Mám za to, že ty to máš stejně.“ „To ano, ale já už jednou vdaná byla a podruhé se vdávat nechci, Petře.“

„Jenže já ženatý nikdy nebyl a mám-li být, tak s tebou, Jitko.“

„Zapomeň! Co tě to popadlo?“

„Že by láska k tobě? Nečekal jsem, že mě tak utřeš.“

„A já zase nečekala, že s něčím takovým přijdeš.“

„Takže ne?“

„Ano! Tedy ne!“

„A vidíš, já bych ti to velké ANO tolik rád řekl. Před Bohem, před vesmírem.“

„Proč je to pro tebe tak důležité?“

„Možná proto, abych ten slib řekl a neutek. Víš, jaký jsem. Přijde překážka a mám únikové tendence. Nechci selhat, chci se tě držet, ať se děje, co se děje. Tomu se přece říká láska, oddanost k druhé osobě.“

„K tomu snad ale žádný papír nepotřebuješ.“

„O žádný papír tady přece nejde. Copak to neříkám dost jasně? Jde o ten slib, který člověk řekne a neporuší jej, protože …“

„Protože co?“

„Protože bych s jeho porušením sám se sebou nevydržel. Jsem asi v něčem trochu konzervativní člověk. Možná chci v něčem ctít tradice, možná bych rád měl něco ve svém životě normálně.“

„A normální je se oženit podle tebe? Postavit dům, zplodit dítě?“

„Děti máme přece tvoje.“

„Vlastní už ode mě nedostaneš.“

„Nestojím o ně.“

„Jsi si tím tak jistý?“

„Ano, stojím o tebe a o to naše. Nemohu a nechci mít vše. Nikdy jsem to tak neměl.“

„Fajn, beru tě za slovo. Mějme tedy to naše, ale …“

„Ale bez vdavek. Bez formalit, nezávazně.“

„Nezávazně ne! To, Petře, překrucuješ.“

„Opravdu? Tak proč si mě nevezmeš? Kde je problém?“

„V tom, že nechci stát podruhé před oltářem.“

„Měli jste pokud vím svatbu na úřadě.“

„Na tom nesejde.“

„Miluju tě, Jitko. Jako jsem nemiloval nikdy nikoho. Snad jen mámu, ale to bylo jiné.“

„No to doufám.“

„Co se stalo? Jsi někdy více prudká!“

„Chráním se.“

„Přede mnou?“

„Ano, i před tebou. Víš, co se nám stalo! Byli jsme více než rok od sebe. Ztratili jsme se, přišli jsme o něco, o co jsme si mysleli, že nepřijdeme. Teď začínáme nanovo a ty na mě se svatbou a se závazkem nastálo. Blbost! Pryč od toho! Je tu přítomnost!“

„Fajn. Odpusť, že jsem s tím přišel. Asi jsem chtěl …“

Sedl si a cítil se trochu zlomeně. Vyčerpaně. Proč v tom jeho životě jde všechno tak šejdrem, jiným směrem, jiným bludištěm? Je vážně tak mimo? Je vážně ten mimoň, jak mu říkali v partě vodáci, kde se cítil nepatřičně svým naturelem? Co ho tak vyosilo? Minulost, kdy se něco stalo a s ním to otřáslo? Raději mlčel.

„Nepustíme si film?“ navrhla Jitule.

„Raději bych udělal něco smysluplného. Nemám nakoupit, uvařit, uklidit, opravit něco?“

„Nákup jsem přinesla, uvařeno mám na dnešek i na zítra, uklízet teď nemám náladu a opravit něco … nefunguje vypínač na chodbě, ale to je elektrika, ze které máš strach.“

„To jo. Na tu si netroufám. Chtěl jsem jen udělat něco pro tebe, jako chlap, jako parťák, chci fungovat. Abys věděla …“

„Já vím, že jo a mám tě za to zase moc ráda.“

„Bezva.“

„Jen na nic, prosím tě, netlač.“

„Ok.“

„Co si vyjet třeba na kolo?“

„Na černé jahodové pivo?“

„No to bych si dala.“

„Posledně, když jsem tam byl na kole sám, tak jim došlo.“

„Třeba budeme mít kliku a když ne, dáme si něco jiného.“

„Kávu a zmrzlinový pohár?“

„Cokoliv, co nám přijde pod nos.“

Jitka si sedla vedle něho. Obejmul ji a políbil a byla v tom láska a vášnivost a všechno, co mu scházelo. Usmála se na něho a bylo jasno. Museli se spolu hned pomilovat.

„Nezlob se, že jsem tě zklamala.“

„Nechme to, Jitko. Já ty věci neumím říkat ani načasovat. Možná mě lákala ta normalita všeho, tradice, jistota, slib, že … nebudu nikam utíkat, ani do toho svého.“

„A bez toho slibu to jako nedáš?“

„Ale jo, asi jo, já doufám, protože jinak …“

„Jinak co?“

„Jinak bych už třeba nevstal.“

„Napadlo mě něco!“

Leželi vedle sebe, v oknech blikala diodová světýlka, drželi se za ruce a Jitka zářila jako lampión. Někdy z ní šla taková síla, lidská, opravdová, autentická … všechno se v něm radostí a zvědavostí sevřelo.

„Co tě napadlo, Jíťo.“

„Udělat si vlastní čistě soukromý obřad bez kohokoliv třetího.“

„Můžeš to, prosím, konkretizovat?“

„Máme svůj oblíbený špacír, jeden svůj vrchol …“

„No těch vrcholů máme vícero.“

„Ale pouze na jednom z nich je kaplička.“

„To asi ano.“

„Co si tam vyšlápnout a dát si ten slib sólo?“

Petra to zaskočilo. Ale znělo mu to dobře, vlastně to bylo To ono.

„No jo, to by šlo. Beru to! A co ten výšlap udělat hned dneska?“

„Za pár hodin bude tma.“

„Ideál pro nás! Stačí jít s kvalitní čelovkou.“

„Co se to s tebou za ten rok, Petře, stalo?“

„Stalo se mi toho dost, ale nemluvil bych teď o tom.“

„A kdy teda?“

„Času na to budeme mít dost. Celou věčnost třeba.“

Políbil Jitku a byl hotov hned vstát, nastartovat auto a jet směrem, kde je poutní místo, kam chodil i sám a kde mu bylo bez Jitky nekonečně smutno. Nikde necítil takovou bolest ze ztráty jako tam. Scházel pak dolů vždy s jistou úlevou, ale taky s vnitřní samotou a prázdnotou.

„Jsem hotov vyrazit.“

„Ty mě teď budeš takhle často překvapovat?“

„No jo. Bude to se mnou konečně i trochu adrenalinová jízda.“

„Abych to zvládla. Nejsem teanegerka.“

„Uvnitř dokážeš být pořád malá holka.“

„Jen když chci. Jsem po našem rozchodu taky jiná. Pamatuj si to!“

Jitka se postavila před něho a tvářila se jako přísná učitelka.

„Myslím to vážně, Petře. Jedna zásadní chyba a slib neslib, jdu od toho.“

„Ok. Ruku na to?“

„Jsem snad skautka?“

Políbila ho a pak počkal, až se Jitka oblékla a připravila.

V autě nepromluvili ani slovo. Bylo to zvláštní ticho. Vnímali oba, že dělají něco bláznivého. Něčím krásného, ale současně v skrytu duše obávaného. Slunce už pomalu zacházelo, když přijeli k tomu místu. Pod kopec, kam to nahoru trvá pěšky sotva hodinu. Dali si už čelovku. Šli za sebou, k dispozici měli úzkou pěšinku. Lehce foukalo. Ticho na ně ještě více „tlačilo.“ Ale zpátky už jít nešlo. Ani je to nenapadlo. Koukali před sebe a nahoru. A právě tam si dali to své slovo a všechno. Beze svědků, bez nikoho dalšího.

„Dobrý nápad, Jitko.“

„Děkuju.“

Obejmula ho a hlavu si položila na jeho rameno. Vnímal zase její důvěru. Už jí nesmí zklamat, už nesmí udělat žádnou zásadní chybu. Tu jednu už měl vyčerpanou. Třikrát a dost neplatilo v tomto ohledu. Stačilo jednou a zdálo se, že přišel o všechno.

Když sešli dolů, napadlo Petra něco zcela přízemního.

„Dal bych si, Jitko, pivo.“

„Můžeme zastavit ve tvé oblíbené hospo a já si dám nealko. Odřídím to potom.“

„Prima, to by šlo. Neberu to jako samozřejmost.“

„To bych ti taky neradila, kámo.“

„A to černé jahodové si dáme třeba zítra. Když nebude, seženu ti ho.“

„Uděláš pro to všechno?“

„Ano.“

A za tím ano bylo mnoho skrytého. Srdce se mu rozbušilo a do očí se mu draly slzy. Jedna za druhou. Jitka mu je utřela a usmála se na něho.