Rozvod ...

„Nemůžeš tu jen tak sedět a nic nedělat.“ „Proč ne?“ „Protože … sakra … bych si tě nevážila.“ „Jak to?“ „Ty ses pro dnešek vygumoval? Co je to s tebou? Vždycky jsi byl akční číslo. Teď tu sedíš a čekáš? Na co?“

„Dávám si voraz ode všeho. Mám na to snad právo.“

„A jak dlouho ten tvůj voraz bude trvat? Je tu totiž docela dusno.“

„Nemám páru. Víš co ale nechápu? Co tě tak žere? Že jsem dostal v práci padáka, že nenosím domů obvyklou výplatu? To je ten důvod?“

„Asi ano, ale nejen. Prostě … koukat tady na tebe, jak zevluješ, čekáš, že něco přijde, kutíš si jen tak na zahradě …“

„Vydělal jsem dost, abych chvíli mohl dělat něco jen tak. Pracoval jsem roky dvanáct hodin denně, obětoval jsem práci, tobě a našemu společnému vlastně všechno. I sebe. Nevím někdy, jestli mi to za tu lásku a vše co je na ni navázáno stálo.“

„Aha. Tak povídej. Chceš se snad dát rozvést?“

„Mám pocit, že ty ano.“

„Nic takového z mých úst nezaznělo.“

„Ani nemuselo. Mluvíš se mnou jako agresor! Podívej se kolem sebe. V čem žiješ! Myslíš, že je to samozřejmost?! Sakra, dělal jsem co šlo, abychom se měli dobře. Něčeho jsem dosáhnul, něco se mi podařilo, mám za sebou solidní profesní a životní minulost. A ty tady se mnou teď mluvíš, jako bych byl negramot. Jako bych měl sám nad sebou ohrnovat nos. Zkrátka jsem si ustlal pelíšek a trochu si v něm chci pohovět, než začnu někde znovu a nanovo.“

„Kde by mě zajímalo?“

„Líbí se mi, jak umíš jít přímo k věci a nezajímá tě nic okolo. Jenže právě to okolo je možná teď důležitější. Ano, nemám práci. Z top manažera je najednou nikdo. Nevozím tě teď na VIP párty. Neudělám ti radost drahou kabelkou. Nemůžeš mi dělat doprovod. No a co?! Má to být moje starost tohleto? Myslíš, že tu jsem na světě od toho, abych tě já činil šťastnou a když ne, nemám právo na život!?“

„Nic takového.“

„Chováš se podle toho.“

Petr kouká na svou ženu Jitku a dojde mu, že ani jeden asi neví, zda chtějí být ještě spolu. Co je vlastně celou tu dobu spojovalo? Měli společnou kariéru, společnou touhu být někde na žebříčku, dojít někam vysoko a tam se pak slunit a koukat a hledět si toho svého. Více sebestředná než bohulibá záležitost. Jenže z každého žebříku lze spadnout. A to se Petrovi právě stalo. Jeden mladší ambiciózní kolega, jehož do firmy přivedl, prahnul po jeho místě a ukázalo se, že ví, jak na to. Podcenil ho. Stalo se to, na co měl asi při své vychcanosti jeho rádoby kamarád nárok. Ukázal svou druhou stránku, schopnost někoho využít, stáhnout a koukat, jak ten druhý fičí dolů. Je to hra kdo z koho. Vyhraje silnější z predátorů. Pro jiné tam není místo. Přijal to a poučí se z toho. Jen teď potřebuje trochu klidu. Strávit to, nezbláznit se z toho, přijmout porážku, aby mohl někde začít ve svém oboru. Ale chce to? Najednou neví ani to. Zalíbilo se mu být stranou ode všeho. Začal uvažovat, že by se i přestěhoval někam na klidnější místo. Bude mu padesát, má celkem vystaráno, neví, kam se poděla jeho ambicióznost. Možná nalezl po dlouhé době něco, co v něm zajiskřilo, co bylo v každodenním shonu utlačeno. Nemá jinou možnost než hledat pro sebe příhodnou variantu něčeho dalšího. Ale co Jitka? Nezapadá do toho. Nechápe to. Tlačí na něho! Proč? Má něčeho málo? Může přece sama leccos. Ať ukáže svou vlastní vytříbenost. Může pro změnu ona na vrchol. Může ona zařídit VIP společnost. Může někam vodit ona jeho. Dělá advokátku, příležitostí na to má dost, když pracuje i pro vybranou klientelu.

„Něco se s tebou po tom vyhazovu z práce stalo!“

„Byla to dost peprná záležitost.“

„No a co! Jsi chlap, pouč se z toho a ukaž, že nosíš lví hřívu a že nejsi utřinos.“

„Třeba jsem, třeba nemám na to čelit mladým třicátníkům. Třeba se už mám vydat jinou cestou.“

„Snad nemyslíš nějakou alternativou? Že bys třeba začal dělat něco užitečného pro přírodu …?“

„Proč ta ironie, Jitko?! Nemyslíš, že to má taky svou váhu a možná větší, než kde co jiného?“

„Jo, ale to není tvoje role, Péééťo! Peťulko!“

„Jdi do hajzlu! Chceš mě ponižovat? Tak jo, posluž si. Koukám, jak snadno může být všechno, co jsem dokázal, anulováno.“

Jitka zírá na Petra a nechápe ho. Jakoby měla vedle sebe někoho docela cizího. Oba si šli za něčím, co je spojovalo, možná dokonce svazovalo. Nic moc nehaprovalo. Měli společné sny, touhy, vše fungovalo. Nic se nezasekávalo. Byl to dynamický vývoj všeho možného. Pravidelně vyráželi i na super luxusní dovolenou. Teď neví co vedle Petra se sebou. Stala se snad na jeho úspěchu a prestiži závislou? Možná trochu. Prostě si neví rady s tou Petrovou změnou. U nich to bylo vždycky jako sjíždět divokou vodu. Adrenalin by snad měli i ve svém krevním vzorku. Najednou se vše zastavilo. Klid a ticho. Vytáčí jí to. Hledá impuls, jak Petra nakopnout.

„Rád bych si jen tak vyrazil někam do hor,“ řekne Petr a Jitce se tou jednou replikou všechno zhroutilo. On snad má blackout? Nerozumí tomu. Nebo je to ta pověstná krize středního věku, kdy chlap mění téměř všechno, nebo alespoň něco, třeba i svou partnerku.

„A vzal bys mě vůbec sebou?“

„Nemyslím, že by tě to tam bavilo.“

„To máš asi pravdu. Co tedy bude dál?“

„Nevím to. Vím pouze jedno, že se nenechám tlačit do ničeho. Chci být chvilku sám se sebou. Srovnat si hlavu, načerpat sílu, zažít něco přirozeně hezkého a pozitivního.“

„Jasně, chápu. Dva roky prázdnin někde, kde budeš moct žít jako Robinson.“

„Nemyslím, že mi to bude trvat tak dlouho.“

„Miluješ mě ještě trochu?“

„Na to se chci zeptat i já tebe, Jitko.“

Dívají se na sebe a vlastně ani jeden neví, co po patnácti letech vztahu tomu druhému odpovědět. Nenalhávají si něco? Přirozeně za ty roky něco zmizelo. Najednou se mnohé z toho, co je spojovalo, rozdvojilo. Jitka jede nadále svou stejnou lajnu, u níž to vše více nebo méně mezi nimi začalo. Petr vystavil stopku! Řekl tiše i nahlas dost. Tuší, co ho k tomu motivovalo. Kumulovalo se to v něm pozvolna, až to narostlo a najednou to propuklo. Z pohledu Jitky vážná nemoc. Z pohledu Petra něco ozdravného, záchranného, před čím nelze uhnout, neposlechnout to, ignorovat to. Intuice mu říká něco, co jde od Jitky zcela stranou. Vzdálilo je to a sám neví, zda to není nadobro. Jsou snad na začátku něčeho, čemu se říká rozchod? Mlčí a vnímají oba, že třeba ano.

Petra nenapadne nic více frázovitějšího než říct …

„Co si dát od sebe na chvíli pauzu?“

Jitka nepřizná, že jí to vzal manžel z úst. Ale chce to? Vydrží to? Chce jen zpátky toho svého Petra - ambiciózního, úspěšného, dravého, schopného, flexibilního. Přece se z něj nestalo téměř přes noc něco docela jiného. Nepoznává ho.

„Možná by nám to, Petře, prospělo, ale odpověz mi nejprve na něco?“

„Na co?“

„Co tě tak zlomilo? Řekl jsi mi o tom svém vyhazovu všechno? Netajíš mi něco? Mám pocit, že ano!“

Petr si uvědomí, že by měl konečně kápnout božskou. Zaslouží si to Jitka od něho. Má k ní přece určitou odpovědnost, ale čekal, zda bude chtít Jitka vidět taky za roh něčeho nehmatatelného. Je vlastně rád, že ano. I se mu dost ulevilo. Konečně Jitka projevila něco taky v pravdě lidského.

„Asi mě dostala lidská bezohlednost. Někoho, koho vytáhneš, dáš mu ze sebe profesně všechno, on to zpracuje jako robot, akumuluje to a pak …“

„Pak co?“

„Pak právě díky tomu padneš na dno a natlučeš si nechutně a neočekávaně kokos. Jen tak, jakoby se nic nestalo. Žádný soud, žádná morální kocovina, žádný dozvuk něčeho, co by poukázalo na něčí nepravost. Naopak, vše je navenek v poho. A ty pak se mnou mluvíš tak, že to byla všechno moje vina. Moje slabost, moje hloupost!“

„A ne snad?“

„Bezva! A ještě to přiznáš! Bez obalu. A není to náhodou všechno naopak, Jitko?“

„Se z tebe stal přes noc filozof? Přece oba víme, jak funguje společnost. Nahoře fouká, kdo tam chce, musí přijmout pravidla.“

„Jenže mně se právě ta nechutná pravidla zajídaj. A hlavně to, co udělala s námi. Se mnou i s tebou! Je to jako norma, slepě dodržovaná a při tom … při tom bychom měli jít od toho!“

„Mluv za sebe. Já něco takového v plánu nemám. Ty tedy ano?“

„Když by jo, tak co?“

„Tak asi nemá cenu dělat pauzu, ale rovnou si podat žádost o rozvod.“

„Víš, co na tobě obdivuju? Jak dokážeš bleskurychle hodit všechno do jednoho šanonu! Kde se to v tobě vzalo?!“

„Jestli ty ses rozhodl, jít docela jinou cestou, tak asi nemáme jinou možnost!“

Petr na Jitku zírá, jak snadno to vše vyslovila. Přece kdyby jí na něm záleželo, tak by se hroutila, šílela, prosila o něco, žadonila, nebo se rvala, padla by facka, křičela, vyváděla. Kdepak. Jde z ní navenek naopak klídek a pohoda. Nic ultra emocionálního.

„Tak jo! Beru tě za slovo! Uskutečníme to.“

Petr se rozhodne být v té situaci nastejno. Přestože se v něm všechno sevřelo. Zašli příliš rychle příliš daleko. Působí jako hráči pokeru, kteří vyložili před sebe karty na stůl. Hra odehrána a vše skončilo. Hotovo.