Rozepře s kamarádem

Hledět si svého, nikdy by nevěřil, jak náročné to je pro člověka, který se vždy ohlížel na někoho. Ale učí se to. Nemá ani jinou možnost. Přišel i díky svému přístupu téměř o všechno, spadl na dno a odrazil se z něho.

Pořád se mu ovšem vrací to či ono. Jakoby skákal na trampolíně a hledal tam nahoře záchytný bod. Někdy ho to nebaví myslet jen na sebe samého. Neměl to tak nastaveno, byť o něm leckdo tvrdí, že jeho jedna vlastnost je do sebe zahleděnost. Zvláštní paradox. A navíc to slýchá často od někoho, o kom by s klidem řekl, že je naturelem narcis, který stále honí především své vlastní ego. Ale to je ve skutečnosti dost jedno. Vždycky se najde i hovado. Jde o něho. O to jak dosáhnout svého. Cíle, snu, toho, co ho žene dopředu i přes facky a direkty odněkud. Začal možná i proto chodit na box. Baví ho to a má pro to i docela dobrou náturu.

„Jakože ty a box. To si raději ani nepředstavuju,“ řekl mu kámoš.

„Proč?“

„Copak ti to může jít k duhu? Vždyť ty jsi s prominutím infantilní kluk. I když někdy i na přes hubu.“

„Co tě žere, Filipe? Moje jinakost?“

„Na tu ti seru.“

„Vážně jo? Já mám pocit, že mi jdeš někdy kvůli ní sofistikovaně po krku.“

„To říkáš mně, kamarádovi, co si s tebou dal tvé vůbec první pivo!“

„Jo. Jsi dominátor a jak není něco v cajku dle tvého, dehonestuješ to. Hned a bez rozmyslu. Vše co jde mimo tvou osu, smeteš okamžitě ze stolu. Možná i proto se ti daří jít pořád dopředu.“

„Děláš si srandu!? Jsem snad nějaký predátor?“

„Za mě ano.“

Dívali se na sebe a působilo to, jakoby v obou hučel tichý parní stroj. Jenže Jirku už to vážně nebavilo. Nejen Filipova domýšlivost, ale všechno okolo.

„Mohl bys mi říct, co se s tebou za poslední dny, Jirko, stalo?“

„Co? Všechno! Zlomový bod. Krutý výšlap na vrchol. A víš, kde to bylo nejhorší? Kousek pod ním, jelikož všude extrémně foukalo a člověk věděl, že to nejhorší má před sebou.“

„Vůbec ti nerozumím. O čem to mluvíš, kámo?“

„O tom, že co bylo dřív, už neplatí. Zvykněte si na to!“

„My? Kdo my?“

„Vy všichni, co rádi manipulujete druhými. Co si rádi dokazujete něco na jejich úkor. Co musíte mít navrch, místo abyste s pokorou něco sdíleli.“

„Mluvíš jako o mě, jo?“

„Taky.“

Dívali se na sebe a tušili, že se děje něco zásadního. Jejich kamarádství trvalo od střední školy. Řádku let spolu vycházeli. A najednou se přetáčelo kormidlo. Něco uhánělo pryč. Něco se bortilo.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Filip. Jirku to zaskočilo. Ten jeho zdánlivě ledový klid dával tušit, jaké zbraně vytasí. „Možná potřebuješ půjčit prachy. … Ne? … Tak terapii?“

„Chceš mě, Filipe, zase shodit?“

„Jen to konstatuji.“

„Víš, kdo potřebuje terapii? Psychopati! Je to jako nemoc. Doslova jako covid se to šíří.“

„Ti jsou ale happy.“

„Jo, jen kolem nich se všichni hroutí a dělá jim to ještě potěšení. Kde se tohle v lidech vzalo? Nevěřím, že se s tím narodili.“

„Možná bys neměl tolik číst.“

„Ty tvoje reakce jsou fakt k věci! Nedochází ti, jak je to hloupý? To cos řekl, jako utřinos, který…“ ani Jirka nevěděl, co a jak má doříct.

„Po dlouhé době jsme si zašli na pivo a neděláš nic jiného, než že mě urážíš.“

„Já tebe? A není to opačně, kámo?! Možná ti teď trochu nastavuju zrcadlo. Děláte to běžně. Nějak se chováte, ale ejhle, jakmile je vám po stejnu vráceno, divíte se, nechápete. Od druhých to, co vy servírujete, nepřijmete, že jo! Víte moc dobře, že je to spíše jed než něco chutného, lahodného.“

„Možná bys měl, Jirko, vojet nějakou ženskou.“

„A dost! Tohle nemá cenu. Konec, šmitec, vymalováno!“

„Jakože končí náš kamarádšoft?“

„Aspoň na určitou dobu. Tohle už se mnou není v souladu. Chápu, máš rodinu, tvrdou práci manažerů, kde je to samý testosteron. Ale něco ti povím, jdi s tím ode mě do hajzlu!“

„Přitvrdil si trochu.“

„Pořád je to zdá se málo. Musím používat něco na svou ochranu. Nedáváte mi jinou možnost. Šedou myš v rohu už s vámi nehraju!“

„To máš novou motivační metaforu?“

„Spíš si rýsuju novou skutečnost. Na čistý list papíru. Všeho bylo vážně dost. Já ti přeju jenom dobro a možná … možná prozření k něčemu.“

„To jsou ale kecy, Jirko!“

Měl chuť po té Filipově poznámce vstát a jednu mu natáhnout. Ale něco se v něm zklidnilo. Ztišilo. Rozhodl se pro novou taktiku. Mlčel a v klidu si vypil své pivo. Filipa to jeho mlčení vytáčelo. Čekal od Jirky oponenturu, ale ne, nic nepřišlo. Nic do jeho dalšího možného ataku. Žádné střelivo.

„Měl bys navštívit solidní a erudovanou psycholožku, Jirko.“ Zase mlčel. Neřekl Filipovi ani slovo a usmíval se tomu. „Jsi v poho?“

„Já jo. A co ty, Filipe?“

„Jistě!“

„Nevypadáš.“ (Servíroval Filipovi po malých dávkách jeho vlastní ironickou polohu).

„O mě se, Jirko, neboj. Ty se chováš jako cvok.“

„Kdepak. Jen prezentuju vstřícně a bez okolků svou normálnost.“

Jirka vstal od stolu. Poplácal Filipa na rameno a opustil hospodu, kde se scházeli každý rok. Cítil úzkost, ale věděl, že to je něco, co pustí a začne nanovo. Od začátku. Půjde to, musí to jít, po dlouhé době vnímal zase sebedůvěru. Už se těšil na další lekci boxu. Na to, jak se proběhne v lese a napíše novou povídku. Na to, jak si dá po sauně správně vychlazené pivo z tanku. A možná si koupí houpačku na pronajatou zahradu. Nebo jen obyčejnou pneumatiku. Zavěsí ji na strom a v jeho koruně si postaví bunkr. A bude tam v létě spát třeba ve stanu. Možná si pořídí psa, aby mu dělal společnost, nebo kočku. A někdy se vyspí jen tak pod širým nebem ve spacáku a bude se dívat na hvězdnou oblohu. Nejspíš bude u toho vzpomínat na svou jedinou a velkou lásku, protože ta jediná má skutečnou hodnotu.