Romantický večer

„Neměl bys o všem tolik přemýšlet.“ „Snažím se.“ „Snaž se víc.“ „Nebuď tak přísná na mě.“ „Hádám, že to potřebuješ.“ „Co?“ „Aby tě někdo … uzemnil.“ „Myslíš jako direktem mezi oči.“

„Jsou i jiné civilizovanější způsoby.“

„Povídej mi o nich.“

Políbil ji. Miloval ji. Vlastně víc, než si leckdy dokázal připustit. Byly chvíle, kdy ho emoce k ní doslova přemohly. Kdy nedokázal myslet na nic jiného než na ni. Jak ji držet a hladit a mluvit s ní. O čemkoliv. Pozvala ho před pár týdny do kina. Dlouho se před tím neviděli. Zažili spolu kdysi jednu romantickou noc a pak střih. Prostě se jejich cesty rozdělily. A nejednou se ozvala, že by ho ráda viděla a zda by s ní nešel na biják – dokument o Dalajlámovi. Byl už dlouho sám, přítelkyně ho opustila, prošel si trochu peklem, aby mohl zase začít trochu existovat. Pozvání do kina tedy rád přijal a bylo to nad očekávání příjemný. Veskrze kamarádský, ale líbila se mu velmi. Měla na sobě hezké šaty a vlastně si uvědomil, jak je to fajn, když se ženská ohákne kvůli chlapovi, protože se mu chce líbit, protože chce na něj zapůsobit. Dali si nejprve kávu, mluvili o všem možným a on cítil zvláštní klid a pohodlí. Nebyl rozechvělý, nejistý, ne, říkal si, co může ztratit, vždyť už taky něco prožil, nechť dá té ženě pro tu chvíli ze sebe to nejlepší.

V kino sále si sedli téměř do poslední řady. Za ruku se ještě nechytli, ale její přítomnost mu dělala moc dobře, konečně není sám, ale s někým. Moc si přál, aby to nepokazil, aby dokázal být spontánní. Když ji večer odvezl domů, na tvář se políbili, ale nic víc. Jen se ještě na sebe usmáli a bylo jasné, že by si to rádi někdy zopakovali. Ani to nemuseli vyslovit.

Tak a uběhly dva měsíce a stále jim to drží. Zjistil, že mu vyhovuje určitá dominance Jitky. Dobře balancuje jeho občasnou melancholii. Všechno hned decentně „shodí,“ vrátí na zem, zesměšní způsobem, který ho neuráží, který si při své vztahovačnosti nebere osobně. Měl ji na klíně, hladil ji po celém těle a sledoval její tetování, které šlo od ramene dolů až do míst, kde nesmí každý.

„Určitě to něco symbolizuje.“

„Proč myslíš?“

„Trochu tě znám a hádám, že to má pro tebe nějaký význam.“

„To má, ale nechci o tom teď mluvit.“

„Dobře.“

„Co se děje?“

„Nic, jen jsem se zamyslel. Působíš na první dobrou hodně tvrdě a nepřístupně, přesto …“

„Přesto co, Petře?“

„Vnímám, že uvnitř tebe je to jiné, hodně jiné, jen to schováváš, aby to nikdo nespatřil.“

„Ani ty ne!“

„Nemáš šanci, Jitule!“

„Proč ne?“

„Protože mám senzory, kterými každý nedisponuje.“

„Mluvíš o své senzitivitě?“

„Taky.“

Políbil ji na rty a bylo to lehce vášnivé. Citlivé. Rozbušilo se mu srdce. Byl unavený z boje v reále. Z exhibice eg. Z civilizace. Potřeboval dotek s něčím, co je prostě lidské, obyčejné, autentické, laskavé.

„Uděláš mi, prosím, ještě jedno kafe. Máš ho moc dobré.“

„Proč ne, ale nevyspíš se. Je už po desáté.“

„To je v pohodě. Na mě kafe takhle nefunguje. Dávám si ho večer docela běžně.“

„Tak dobře.“

Pomalu vstala a šla k přístroji, kde mu připravila velké preso a našlehaným mlékem. Přinesla mu šálek a postavila ho před něj. Zase se vrátila do své pozice na jeho klíně. Dívali se na sebe.

„Bojíš se?“ Zeptala se zcela nevinně.

„Čeho?“

„Toho co z našeho vztahu vzejde.“

„Možná, částečně, ale … víš, jsem rád za to kino, že to přišlo, že se to stalo.“

„Už si mi za to děkoval opakovaně. Nemusíš, Petře.“

„Co tě k tomu přimělo? Ozvat se, zeptat se?“

„Tuhle jak si jel jednou na kole a zastavils u mě, povídal sis se mnou a obejmul si mě na rozloučenou. Udělalo mi to dobře.“

Jo, byla to chvíle, na kterou nezapomněl. Byl na vyjížďce s bratránkem a když se vracel v podvečer, jel kolem domu Jitule. Obejmul ji vlastně hned po téměř dvouleté odluce, po tom romantickém večeru, který strávili společně. Něco je spojovalo, nevěděli co to přesně je, něco uvnitř, duše napojené, v intenzitě, která funguje tiše, ale o to více naléhavě. Jako když spolu rezonují dva rozdílné nástroje. Cítili to asi oba stejně.

„Zase do kina na něco zajdeme“ řekl Petr Jitce.

„Proč ne, jen ne nic melancholického. Znáš mě, probulela bych to.“

„Zvláštní, navenek působíš tak silně…“

„Jo, to je skořápka, nezbytná k ochraně. Tuhle jsem viděla film a když skončil, tři hodiny jsem brečela jako želva kvůli jediné větě.“

„Jaký film, jaké větě…?“

Řekla mu vše. Ten film musí vidět, napadlo Petra hned. Koukal na Jitku a vnímal, že je to vše asi začátek. Znovu se políbili a už se nebrzdili, už věděli, že to po více než dvou měsících scházení chtějí. Milovat se. Zeptal se, ačkoliv to bylo jasné. Rozpustila si vlasy, dotýkala se prsty jeho paže a v tom nejlepším se ozval jeho mobil. Koukl na displej a zjistil, že mu volá bratr.

„Cinknu mu později.“

„Bratrovi se bere telefon hned.“

Řekla to tak zvláštně, civilně, ale naléhavě. Vzdálila se na moment a on zůstal sám v místnosti. Ještě nechal mobil chvíli vyzvánět, jakoby se bál, aby na něm bratr nepoznal, v jaké se ocitl situaci. Ale co, je dospělej ne, říkat mu nic nebude, a když se něčeho domákne, jaká potíž? Už se na to vyser, kámo, řekl sám sobě. Vzal mobil a přijmul hovor.

„Čau, jak se ti vede?“ zeptal se ho bratr.

„Jo, celkem to ujde. A co u tebe?“

„Přemýšlím, že bych na sobotu přijel. Mohli bychom vyrazit někam na kole.“

„Proč ne.“

„Takže můžeš?“

„Asi jo, ještě si pak zavoláme.“

„Dobře a jinak je vše v pohodě?“

„Ale jo, celkem…“

Ani náhodou mu ještě nechtěl říct, že má vztah, vlastně dělal vše proto, aby bratr nic v jeho hlase nepoznal. Někdy mívá pocit, že je nejen směrem k němu až moc průhlednej.

„Tak fajn. Hezký večer.“

„I tobě. Měj se.“

Zavěsil. Jitka stála ve dveřích místnosti a dívala se na něj.

„Jsi ready?“

„Jistě.“

Vstal a následoval Jitku do ložnice. Milovali se poprvé a bylo to nádherné. Konečně v ní viděl tu zatajenou princeznu, kterou Jitka před ostatními skrývá téměř dokonale, ale on věděl, tušil, že tam je. A když se mu poddala, měla v očích zranitelnou holku, která mu pro ten moment nedává jen své tělo, ale hlavně své srdce.

Pozdě v noci jel pak domů na kole. Obloha byla plná hvězd a on se cítil po dlouhé době mužně, dospěle, spokojeně. Napojený na něco, co bylo pouze jeho, jako by k němu na moment mluvily vesmírné galaxie, jeho minulost, ne bolavým, ale mírumilovným a hojivým způsobem. Jel pomalu a užíval si to, ten klid a tu všudypřítomnou nehybnost. Svítil si na cestu blikačkou od kamaráda, který mu ji dal coby dárkový předmět od spolku rodičů hluchoslepých dětí. Jako takový symbol. Jak se mu v té noci najednou hodil. Viděl díky té blikačce trochu na cestu, která byla před ním.

Před usnutím ještě napsal Jitce na dobrou noc a s poděkováním za hezký večer i za to další. Když bylo po všem, řekl jí to slovo taky. Odpověděla mu …

„To nemusíš, Petře.“

„Já to tak ale cítím.“