První prázdninový den

Jsou to sladké a často zcela neočekávané chvíle, kdy se smutek a bolest přetaví v nepatrně krásný a čistý moment. Byl to poslední den ve školním roce a ve vzduchu byla cítit radost. Na lidech pozoroval úsměv.

On se potácel v něčem uvnitř, ale držel se, věřil, že to zase přejde. Dal si oběd a vyjel si na kole. Rozhodl se jet do nedalekého města, kde mu bývá obvykle dobře. Lipová alej je pro něj záchytným bodem. Jedním z mnoha, které si našel. Není to pouze o těch stromech, ale asi o tom místě, z něhož jde na něj zpravidla dobrá energie. Schovávat se stále ovšem nechce. Jen nezbytně, když to potřebuje, zastavit se, srovnat se, nasát něco, co na něj působí pozitivně a co ho pro další bytí třeba nakopne.

Usmyslel si, že se vykoupe v krytém bazéně. Bylo vedro, v pořadí pátý letní den, slunce hřálo o sto šest a zdálo se z dusna, že přijde bouře. Přijel před aqua centrum, kde zápasila asi dvanáctiletá dívka se svým kolem. Zjevil se vedle ní a ona v ten moment kolo vycukla ze stojanu. Podívala se na něj a odjela. Nevěděl, jak se to stalo, ale ta dívka ho něčím ve vteřině rozsvítila.

Nebyla to křeč, přišlo to spontánně. Cítil se být najednou náctiletým klukem, jemuž začaly prázdniny a dva měsíce se může školní budově vyhýbat širokým obloukem. Ve škole to zpravidla na konci roku nesnášel. Těšil se, až vypadne a bude se cítit svobodně. Obvykle sedl na kolo a jel do nedaleké vesnice k babičce. Tu už nemá, ale kolo ano. První zcela nové a za své vlastní vydělané peníze.

Osprchoval se, oblékl si plavky a vešel do prostoru, kde byl velký bazén, dětský bazén, dvě vířivky a tobogán. On mířil hned do páry zpotit se, zrelaxovat a rozdýchat se. Potkal tam kámoše.

„Sauna je zavřená, tak se potím zde.“

Vždy se potkávali s Pavlem právě v sauně, kde sedával v rohu a hleděl si svého a sebe. Tu a tam dal s někým řeč, ale zpravidla více mlčel a užíval si ten svůj klídeček.

„Stal jsem se na sauně závislej a teď v létě je otevřená pouze třikrát týdně. Tak se někdy uklidím sem.“

„Plaveš?“

„Moc ne. Sport mám rád pouze pasivně.“

„Já vím. Fandíš fotbalové Spartě. Mají zpět svého staronového úspěšného kouče.“

„Jo, to je super! Sezóna byla utrejch. Až mě z té jejich hry bolela duše.“

„Fakt to prožíváš až takhle?“

„Někdy jo, ale spíše je to pro mě relax, legrace … útěk. Sedět s pivem a s kámošem v hospodě před TV mi pasuje. Asi bych bez toho pošel. Můj otec říká, že skončím pod mostem.“

„Proč?“

„Protože jsem jaký jsem. Minimálně nejsem to, co on by chtěl. Mě to jeho dost svazuje.“

Věděl moc dobře, jaké to je mít dominantního otce, který nechápe a neví, co jeho syn potřebuje. Snažil se Pavla několikrát z těch jeho chmur vyvést.

„Omlouvám se, že jsem toho na tebe posledně tolik vysypal. Nemyslel jsem to, Pavle, zle.“

„To je v pohodě.“

„Nemám právo tě poučovat, ani to směrem k nikomu nedělám, to jen že vím, jaké to je.“

„Nechce se mi věřit, že bys to věděl.“

Neřekl Pavlovi zdaleka všechno o sobě, ačkoliv to podstatné mu svěřil, aby pochopil, že to s ním myslí upřímně. Jenže on byl už tolikrát zrazenej, podvedenej, že téměř nikomu nedůvěřuje a paradoxně už vůbec ne někomu, kdo to s ním myslí dobře, protože právě takoví ho údajně zradili nejvíce.

„Přál bych ti ten New York, kde jsi byl na vlně.“

„Jo, krásný tři měsíce. Po návratu do Čech jsem byl totálně zlomenej. Chtěl jsem hned zpět, ale nebyly na to peníze.“

„A co teď?“

„Teď to nejde, jelikož tam Trump zavřel dveře, a to dost nekompromisně. Pro Ameriku asi dobře, ale pro nás ne.“

„Nebude tam věčně.“

„To ne, ale další čtyři roky určitě. A když ne on, tak jeho více prezident. Ten je nastavenej minimálně stejně.“

„Tak to tu holt musíš vydržet.“

Řekl to s trochou nadsázky, aby to působilo spíše úsměvně.

„Jasně. Jsem v realitě. Chodím sem, pak na pivo, pak dělám něco na zahradě …“

Najednou mu došlo, že žijí v něčem docela podobně. Oba bez partnerek, Pavel ovšem s rodiči v jednom domě, zatímco on sám ve svém bytě.

„Už musím ven. Dík za pokec.“

„Nápodobně, Pavle. Drž se!“

Podívali se krátce na sebe a následoval nepatrný úsměv. Pavel odešel z páry a on ještě zůstal. Zhluboka dýchal a zkoušel rozhýbat krční páteř, která mu při stresu tuhne. I proto plave, ve vodě se to či ono leckdy prima uvolňuje. Dal si po páře hned několik rovinek. Přemýšlel potom, zda se nesvézt na tobogánu. Bylo tam ale s koncem školního roku hodně dětí, tak si sedl na okraj bazénu a pozoroval je. Za oknem viděl atletický ovál a fotbalové hřiště. Stromy kolem. Krásnou zeleň. Slunce na modré obloze. Prima výjev letního odpoledne.

Po bazénu si dal u automatu oblíbené kafe. Stále v sobě držel ten radostný pocit, který měl, když tam přišel. Sedl si na široké dřevěné lavici ve vestibulu jako „turek.“ Nebo jako někdo, kdo právě medituje.

Cestou zpátky se zastavil u své tety. Bude ji devadesát let. Žila dlouhé roky v Americe, potom v Londýně. Vrátila se do Čech, když komunismus vystřídala demokracie. Nechala si postavit pro sebe a manžela malý domek. Už v něm žije osamoceně. Vedli spolu kolikrát sáhodlouhé diskuze. Někdy z toho byl i malý střet. Oba žili a vyrostli v docela odlišném světě, oba mají zcela jiný naturel, ale respektují se. Nacházejí někdy dokonce společnou řeč.

„Jsem vždycky ráda, když přijdeš,“ řekla mu teta, když odcházel. Kolik lidí mu tohle ještě řekne. Někdy si vlastními chybami zavírá dveře a do jiných zase vstupovat nechce, protože to nepotřebuje.

Domů se na svém kole vracel, když začalo zapadat slunce. Nekvaltoval, dokonce ho předjel jeden důchodce. Původně si myslel, že jede na elektrokole a ono ne. Usmál se.

Před usnutím ještě skoukl play list videí na sociální síti. Sportovní spoty, vtipy, začaly mu tam skákat i prima kartářky. Rád si je tu a tam vyslechne. Potom si pustil pár oblíbených písniček fungující směrem k němu jako „ukolébavky.“ Rockové a jiné balady. Mix melodií, které může slyšet opakovaně. Vzpomněl si při nich na tu asi dvanáctiletou dívku, kterou potkal před krytým bazénem. Měla něco zvláštně hezkého a okouzlujícího ve výrazu. Přišel s ní do kontaktu ve chvíli, kdy vnímal stesk po někom blízkém. Když na tu dívku mimoděk pohlédl, udělalo se mu hned lépe. Pocítil přísun energie. Uvědomil si to ale naplno až zpětně.