Po - saunové odpolko

Sauna je prima věc. Chodí tam pravidelně. Celoročně. Odreaguje se. Pobaví se. Vnímá přísun energie. Někdy ho to obrazně řečeno zhltne, jindy dojme, jindy se hecne a jde pak na pivo s kámošem.

Tuhle to proved. Sedli si ke stolu a byli ve třech. Dali řeč o všem možném. Pivo z malého pivovaru chutnalo skvěle. Na velké televizní obrazovce probíhal fotbalový mač. Na první dobrou nic extra pro něj. Ale v té atmosféře ostatních to nebyla špatná kulisa. Pro diskuse a něco společně v tom prostoru sdílet.

Původně že si dá jedno malé pivo. Nakonec dal tři a šel by i do čtvrtého, kdyby už nebylo pozdě. Byl tam na kole. Domů se chtěl vrátit za světla. Patnáct kilometrů, to dá v pohodě, ale s tím pivem, bude to muset vzít po vedlejškách. Na zbytečné pokuty nemá příjem. Vlastně to je něco, co ho štve. Čeká a doufá, že něco přijde. Že se stane něco, co ho nakopne a navede.

„Netlač na pilu, kámo, něco se ukáže. Jsme na tom trochu stejně,“ řekl mu Libor.

„Chtěl jsi letět do juesej,“ reagoval Filip.

„To chci stále. Zatím sonduje můj známý, jaká je tam situace.“

„Kde konkrétně?“

„Boston. Mohl bych tam chodit i na NHL.“

„A na basket.“

„Ten mě tolik nebere. Hlavně odtud ale potřebuju zmizet. Bydlet s rodiči už fakt nejde.“

„Jasně.“

Filip ví, že má Libor dominantního otce. I proto je asi tak zakřiknutej. Působí jako někdo, kdo je dost poraněnej. Je těkavej. Ale milej a chytrej. Dokonce dost chytrej. Klame tělem. Čte třeba Bukowského v originále. Pozoruje u něj, že je taky až moc citlivej a důvěřivej. Spálil se mockrát a stáhl se do sebe. Jak moc Filipovi připomíná sebe. I Libor byl zjevně až moc hodnej, aby ho ostatní, kterým věřil, kopli do zadnice.

„Píšeš?,“ zeptal se Libora.

„Teď mi to nejde.“

„Doufám, že jsi nesložil zbraně.“

„Ještě ne.“

„Nezníš moc přesvědčivě.“

„Jsem rád, že držím pohromadě. Myšlenky mi jdou docela jiným směrem. Ani číst se mi nechce.“

„Chápu tě.“

„A jak je to u tebe, Filipe?“

„Snažím se být stran psaní disciplinovanej. Taky někdy sedím nad prázdným papírem, respektive do něj koukám na monitoru počítače. Pak se ale něco stane a rozepíšu se.“

Seděli tam ve třech u stolu a koukali průběžně na fotbal v TV. Ten třetí byl stavební dělník. Jezdí makat do Německa a bylo docela fajn ho slyšet vyprávět. Jiný svět, jiný lidský příběh. Filipovi při tom všem scházela přítelkyně. Držel to v sobě, tlačil to někam, kde to nikdo nezpozoruje.

„Jdu si dát ven čouda,“ řekl Libor.

Vstal a s kamarádem opustili interiér. Filip seděl najednou u stolu sám. Sledoval fotbal, objednal si další pivo a cítil se celkem v pohodě. Sauna ho uklidnila, nic si nemaloval, čekal. Pořád doufal, že se ještě chytne něčím coby scénárista. Natočili mu jeden biják. Ale pak přišla jedna, druhá, třetí zrada. Jakoby to přitahoval. Tak si najal právníka. Už to sám nedával. Zastupuje ho i agentura. Nikdo mu zadarmo nic nedá, a to je realita. Do očí mu z ničeho nic vhrkla slza. To se mu někdy stává. Jen tak. Dal si vydatného loka a do široka se usmál. Musel to zahnat. Nechtěl být přede všemi za slabocha. Libor s jeho kamarádem si přisedli a začali zase debatovat. Byla v tom sympatická spontaneita. Filip je poslouchal, tu a tam něco řekl a zdálo se, že mezi ně docela dobře zapad.

„Koukám, pivko ti tu chutná,“ řekl Libor, když před Filipem další půllitr přistál.

„To teda! Je něco extra.“

„Liberecký Kousek. Ty ho neznáš?“

„Ne, moje premiéra,“ odpověděl Filip a vůbec nevnímal, že by mu hlava pod vlivem alkoholu kolabovala. Naopak. Cítil se svěže, pusa mu jela a rozvinula se docela prima zábava. Odpojili se na chvíli od okolního světa, od toho, co je v něm zmáhá. Zdálo se, že jsou v něčem stejná krevní skupina, že je v něčem spojuje i role „outsidera.“ Ne vždy je pouze nevděčná. Něco člověku dává. Taková je aspoň perspektiva Filipa. Nechce v ní ovšem setrvávat. Nechce se stále obětovat. Přeje si tu a tam i vyhrávat.

„Kluci, budu muset. Za chvíli se stmívá a mě čeká ještě štreka,“ sdělil Filip a ani se mu nechtělo od stolu vstávat.

„Ok,“ odvětil Libor, na němž byla čitelná únava. „Taky to balím dneska.“

Oba vstali. Liborův kamarád se rozhodl ještě zůstat.

„Hele, dík, že jsi mě sem vzal, bylo to fajn,“ řekl Filip Liborovi, když sedal na kolo a přemítal, kudy se mimo hlavní silnici vydat.

„Dáme někdy opáčko.“

„Souhlas.“

Chtěl Liborovi nabídnout na sebe kontakt, ale neudělal to. Věděl, že mobil prakticky nepoužívá. Nechce jít s dobou, drží se od mnoha věcí programově stranou. Chrání si tím svůj vlastní prostor.

…

Při cestě domů zastavil Filip u lesa. Jen tak sledoval západ slunce. Kolem panovalo naprosté ticho. Prima záležitost. Dostavila se otupělost a pak na něj padla úzkost. Přejde to, neboj, opakoval si to. Mluví k sobě často, aby vyplnil někdy se dostavující prázdno. Kolikrát mu vadí víc než cokoliv jiného. Rozchod s dívkou ho stáhl a musel hledat východisko. Hledat něco smysluplného. Když se dostal z nejhoršího, zdála se být smysluplná kdejaká maličkost. Ale pořád to nebylo a není ono. Duše se hojí pomalu a někdy … někdy má pocit, že něco zůstává na hodně dlouho, ne – li na stálo.

Doma si dal sprchu a pak kouknul na svůj oblíbený televizní pořad. Potřeboval něco zábavného. K tomu něco snědl a vyřídil pár pracovních emailů. Citovost musela v ten moment stranou. Musel prezentovat naopak sílu, nezranitelnost, rozhodnost, pevnost a efektivní odhodlanost. Vše na první dobrou v jeho stínu nebo protisměru. Má - li ovšem jednou zase vyhrát, nemá jinou možnost.

Když měl hotovo, podíval se z okna a cítil po krátkém dešti svěží vzduch. Zvažoval, zda se neproběhnout. Chtěl, než půjde spát, ještě něco posilujícího do sebe „nasáknout.“ Usoudil, že pro ten den stačilo. Dopřál si přece prima odpolko! K tomu i fajn společnost! Po týdnech, které strávil převážně sám se sebou, to byla už téměř nezbytná balancující záležitost. A byl opravdu rád, že se to celé uskutečnilo.